Tohle jsem dával do jedné starší diskuze na stejné téma:

Mám ve svém blízkém i nejbližším okolí několik příkladů toho, že je to především v hlavě. Když tam je vše v pořádku, pak se dá skočit z nuly rovnou do vyšší, ba i nejvyšší třídy.
Příklad první - můj kamarád Karel: po čtyřicítce se rozhodl, že si splní sen a pořídí si svůj úplně první motocykl v životě. Průběh jeho rozhodování a kritéria výběru stroje neznám, tehdy jsme se ještě neznali. Jisté je, že K. nemá hluboko do kapsy a tak si zřejmě řekl, že když už, tak pořádně, a zamířil opravdu hodně vysoko. Pořídil si tehdy fungl nové BMW K 1300 GT. To opravdu není nic pro začátečníka, výkon 160k, váha, manipulace na místě, sám bych se toho na jeho místě bál... Ale postupně to zvládl. Podařilo se mu sice v malé rychlosti jednou BMW položit, ale jinak v podstatě žádný zásadní problém. Po cca 3 letech šlo K 1300 GT do světa a K. si pořídil další funglovku - novinku BMW K 1600 GTL, které má dodnes, a se spolujezdkyní-manželkou a dalšími kamarády pilně a v pohodě brázdí Evropu.
Příklad druhý - má drahá polovička: když jsme se předloni v květnu poznali, po motocyklu jen toužila. Měla za sebou autoškolu na moto (resp. už o 3 roky dříve) a tam pár jízd na jakési pětistovce. Naše seznámení odstartovalo proměnu jejího snu v realitu, i když od toho snu kapánek odlišnou. Celá dlouhá léta byla totiž přesvědčena, že bude hrdou majitelkou H-D Dyna Street Bob, nebo jak se to jmenuje. Nic proti H-D, ale má moto-orientace je vcelku jasná a tak se to nějak automaticky zvrtlo... Snažil jsem se mou drahou přesvědčit, že by to pro začátek chtělo něco lehčího a pak, když to půjde, jít výš, jenže s tím jsem moc nepochodil. Žádné F 650 GS/CS ani nic jiného v podobné kubatuře na trhu ji moc vzhledově neuchvátilo a dáma přece jen chtěla, aby ten její úplně první (motocykl) byl výjimečný. Ve finále si ho po docela dlouhém hledání za mého stálého (a bezúčelného) kibicování a doporučování našla sama - černého exota BMW R 1200 ST. Po pravdě ovšem musím říct, že mně její volba překvapila a zároveň potěšila. A po počátečním trápení, vyžadujícím od jezdkyně vytrvalost, statečnost a velkou míru odhodlání (a ode mne nekonečnou trpělivost ) se to podařilo. Dnes má partnerka za sebou cca 15 tis km a v pohodě. Proběhl jeden pád v minimální rychlosti, ale to se dříve nebo později stane každému, i mně .
Závěr: mnohokrát jsme to probírali s kamarády a známými a mám postřeh, že je to názorově rovnoměrně rozděleno na dva tábory. Polovina lidí stojí za postupem od slabšího stroje k silnějšímu, polovina je přesvědčena, že pokud používá dotyčný jedinec svou hlavu správným způsobem, může směle vykročit přímo k metám nejvyšším. Já si myslím, že jsou pravdivé oba názory a jejich rozložení plně koresponduje s tím, že je to opravdu dejme tomu tak půl na půl - polovina lidí na to má, aby začala rovnou velkým strojem, druhá polovina lidí prostě ten postupný vývoj potřebuje (ne že by těm prvním neprospěl...). Inu, nejsme všichni stejní...

RTourer píše: polovina lidí na to má, aby začala rovnou velkým strojem, druhá polovina lidí prostě ten postupný vývoj potřebuje ... Inu, nejsme všichni stejní...