Fotobuňky či co bývaly tak zhruba ve výšce horní hrany předního kola.
Pokud byl García v krosu výrazně první, mohl svým "kolegům" v týmu nechtíc nadělit dost bodů, protože jel zbytečně rychle.
To je o té taktice.
Protože když máš borca rychlého jak sviňa, musíš ho trochen brzdit, aby neudělal víc škody jak užitku.
Zářným příkladem budiž závěrečný kros v roce 77 v Považské, kdy se Jirka Stodůlka úspěšně motal před tuším Strossenreuterem, brzdil ho, aby neujel zkytku pelotonu a tím bodově nezatížil naše jezdce.
On byl sakra dobrý a hrozilo nebezpečí, že když trochu cukne, mohli by to kucí německý vyhrát.
Páč ti naši, co by byli za ním, by dostali víc bodů.
A to každý, neb každému se připisuje tolik bodů, kolik vteřin je za vítězem (třídy) závěrečnoho motokrosu.
Enduro je aj o tem, že né jet až tak rychle, ale dobře a mět vyrovnaný tým...a doprovod, kerý ví.
Obyčejný divák vidí, jak ten či onen jezdec do teho pere, ale mnohdy nechápe, jak se vlastně soutěž jede a co rozhoduje o pořadí v cíli. No a pokud manažeři nejsů schopni své ovečky ukočírovat...
Šak proto se aj změnila pravidla, už v Trofíku nejede šest lidí, ale čtyři (a eště loni se počítali enom tři nejlepší), takže "sehnat" tři dobré borce je daleko jednodušší (viz náš vítězný klubák) než šest...

Zdenalbenal> Dneska se na body nehraje, prostě se sečtou časy všech čtyř, bez ohledu na třídu (ani si nepamatuju, co to E1, E2 a E3 znamená).
Tenkrát v tom roce 1977 to nejspíš bylo, jak píšeš. Strossenreuther na KTM 352 ccm, vs nejrychlejší čs. jezdec J. Stodůlka a Zloch na Jawách 500. A nedopustit, aby vyhrály Simsony. I když ty v bahně nestačily výkonem a skončily stovky bodů za Jawama.
Zlato z bahna kamení 1986: