Tak jsem si po návštěvě Hořic přeškatulkoval motorkáře zhruba na tři typy.

ŘIDIČI - ti motorku řídí, vezou se spíš podle toho co na cestě bylo, kochají se krajinou, užívají si spíš než sílu mašiny její potenciál, mají moc nad velkou silou motorky, ale proč by jí využívali stačí jim, že tam ta síla je... na krajinkaření a předvádění se po městě to stačí...

PILOTI - ti s motorkou lítají podle aktuální situace, vyhodnocují každým okamžikem co se děje na cestě před nimi, za nimi, pod nimi, poslouchají motor. Výkon ždímou z mašiny jak to jen jde, ale pořád si hlídají "hranu", pořád tam mají rezervu, aby mohli v případě krizovky reagovat - takže se dostávají chtě nechtě občas až na samotnou hranici smrti! A o to jim asi nejvíce jde - dostat ze sebe i z mašiny maximum, ale jen v jakémsi rámci možností...

KOSMONAUTI - jízda na hraně je pro ně přirozeností, jízda za hranicí možného je pro ně výzvou Neřídí motorku podle toho co bylo nebo co je - oni navádějí mašinu podle toho co teprve bude! Tohle už není pilotáž to je kosmonautika Protože už to není o vyhodnocování okamžité situce, ale o vyhodnocování budoucnosti... vlastně fungují jako naváděcí systém ve 3D + čas + výkon na zadním kole + brzdy + situace na cestě - vychází mně z toho orientace minimálně v 7D prostoru Krizovka nepřipadá v úvahu - tady pomohá už jen víra...

Tak se pochlubte - do které kategorie by jste se zařadili? Neznamená to, že tak musíte jezdit pořád, spíš jde o takový vnitřní pocit - co je vaší přirozeností na mašině?