Moto Guzzi V85 TT (2019)

Tradiční setkání příznivců italských strojů, kde jsou vítáni i majitelé ostatních italských značek a výjimečně i motorky z jiných zemí! :) Samozřejmě bráno s nadsázkou. Jde o setkání známých a kamarádů z místního fóra uprostřed Jeseníků, kde není nouze o krásné ježdění. Loni jsem tuhle akci absolvoval na Moto Guzzi V7 III Carbon , letos tedy na stroji k cestování o něco vhodnějším. V předchozím zápisu jste si mohli přečíst, jaké přípravy cestě předcházely, počasí bylo všelijaké, ale vzhledem k tomu, že jsem se měl zastavit na otvíračce Motoparku v Ostravě, neměl jsem na vybranou. Nakonec jsem ale cesty vůbec nelitoval. Abych se nenudil, společnost mi dělalo BMW R 1200 GS, ještě s klasickým vzduchem chlazeným motorem. Fajn sparingpartner na případné porovnání.



První úsek vedl do Mladé Boleslavi, kdy jsem trošku otestoval schopnosti Brejlovce při dálničních přesunech. Následoval krátký přejezd po státovce do Jičína, odkud jsme se po obědě vydali směrem na Dvůr Králové nad Labem a Náchod. Aby to nebyla nuda, zadali jsme navigaci, ať vybírá trasu se zatáčkovitými úseky. A byla to paráda. Krásné silnice bez provozu, okolo jarní rozkvetlá krajina, místy čerstvě skropená deštěm, který jsme hnali před sebou. Pro Brejlovce ideální prostředí, a to i v případě, že místy asfalt připomínal testovací polygon některého z výrobců tlumičů. Z Náchoda vedla naše cesta ověřenou příhraniční cestou do Orlického Záhoří, kde jsme překročili hranice. První pořádná cesta a Brejlovec se rovnou podíval za hranice :). Odtud cesta vedla po polské straně směrem na Králíky a byla snad ještě extrémnější než u nás. Dokonaly asfalt s dokonalou přírodní scenérií vystřídal opravdový silniční offroad, kde jsem ocenil příjemnou pozici vestoje a dobré nastavení tlumičů. Zatím co se blížil večer, svítící slunce už pomalu vysušilo zmoklé silnice, takže nic nebránilo tomu si poslední úsek do Nových Losin pořádně užít. Zatímco většina cesty se nesla v pohodovém rytmu, tady Brejlovec naznačil, že v sobě skrývá i onen pověstný italský temperament. Krásná tečka za povedeným dnem.



Na sobotu předpovědi vyhrožovali ještě horším počasím, které se nakonec nepotvrdilo, stejně jako moje domněnky o nudné cestě po státovce do Ostravy. Jedenáctka od Rapotína totiž vede přes legendární Skřítek a až do Opavy šlo o skvělé svezení s pěkným asfaltem, výhledy a hromadou zatáček. I tady Brejlovec spokojeně vrtěl výfukem, já měl na tváři přiblblý úsměv a bylo mi jedno, že tu neletím po koleni. Asi se mu to podaří, neučit mě v sedle trošku "zenovat". Z Opavy do Ostravy už to takové vzrůšo nebylo, tady šlo jenom o to se co nejrychleji přesunout. I tak to ale nebyl žádný stres, jak by tomu mohlo být v sedle jiných strojů. Rychle nafotit otvíračku, showroomy a prodejny a alou zpátky, ať nepřijedu za tmy. Z hrozících mraků nakonec nic nebylo, takže jsem si udělal ještě malou zajížďku. Předtím jsem se ale musel posilnit, k čemuž výborně posloužilo náměstí v Opavě. Mimochodem moc pěkné město. Z Opavy na Bruntál jsem zvolil stejnou cestu, nebyla špatná a jinde se mi to tak nepozdávalo, z něj jsem to ale namířil víc na sever na Vrbno a pak zase zpátky do Bělé pod Pradědem. Prázdné suché silnice, tady jsme se už s Brejlovcem pomaličku rozvášnili. Asfalt sice nebyl žádný top, ale jeho podvozku to evidentně nevadilo, statečně se vrhal do zatáček a poloměry vykružoval se stoickým klidem. Zlatý hřeb celého dne ale měl ještě přijít. Předtím jsme ale museli doplnit tekutiny, což znamená navštívit pumpu. Po prvním dni a kombinaci dálnice a více méně pohodové jízdy se sobota nesla nakonec v o něco větším tempu, přesto na budíku stále svítila neuvěřitelná hodnota 4,5 litru na sto. Paráda. Před námi poslední odpočinkový úsek do Bělé, a pak už přišel večerní výplach adrenalinu – přejezd Červenohorského sedla. Místní ho už moc nemusí, protože se na něj sjíždí všichni „závodníci“ z okolí, já jsem to ale večer trefil téměř bez provozu a tak jsem mohl Brejlovce pořádně prohnat. Na dlouhých spojovacích rovinkách se jeho 80 koní a 80 Nm snažilo, seč jim síly stačily, to nejlepší ale přišlo v samotných zatáčkách, zejména při sjezdu. Brejlovec se ukázal jako velmi schopný sportovec, což podtrhují jeho ošoupané stupačky. Ano, i vysoké pohodové cestovní enduro nemá problém brousit v zatáčkách stupačky. Po přejezdu sedla a vystřízlivění už to byla jen poklidná cesta zpátky na penzion s kocháním se večerními kopci.




V neděli už to počasí konečně vyšlo a budíme se do deště, nicméně v Praze musím být nejdéle v jednu, takže není čas, ztrácet čas. Tahle cesta už nebyla vůbec zajímavá, znamenala nejrychlejší a nejpřímější přesun, ale aspoň jsem si mohl vyzkoušet, jak je na tom TTčko s ochranou před nepřízní počasí. No, podívejte na tu motorku sami a uznáte, že asi budou lepší motorky. Jenže o tohle jí ani nejde, je to přeci retro cestovní enduro. Nicméně nohy jsem měl solidně schované za válci a za nádrží a vrchní polovinu těla jsem měl taky více méně suchou. Trošku mi byla zima na ruce, což značí, že bastery na řídítkách nebudou odklánět vzduch úplně 100% a že bych si rozhodně chtěl přikoupit vyhřívané rukojeti. To mi u tohohle typu motorky fakt chybí. Ale ani to nepokazilo dojem z celého víkendu, ani z Brejlovce, který se mi do srdíčka zarývá stále hlouběji. No, na konci roku to loučení asi nebude úplně jednoduché. Jelikož jsme tímhle výletem na tachometru výrazně překonali 3000 km , můžete se v brzké době těšit na klasický redakční test s videem.