Kreténně terénní dovolená

Ráno si jedeme vyzvednout Hondu, ale ještě není připravená. Tady se na nic nespěchá. Vargos nám zabavuje i Betu, ať se vrátíme za hodinu, že do té doby dodělají Hondu (měla zanesená vzduchový filtr a přicucávala si oleje do airboxu) a vapkou umejou obě motorky od písku. Dostáváme padesátku skútra a jedeme zpátky ke studiím. Lenka se vrhá na skútra a jde zajezdit po okolí (nemá papíry na velkou motorku). Jedu s ní, ať se mi neztratí a hodinu drandíme podél pobřeží a prozkoumáme silničky k moři a k hotelům...
Napodruhé vyzvedáváme motorky a konečně vyrážíme na dnešní výlet. Cílem je Préveli, tři turistické hity v jednom. Údajně jedna z nejhezčích pláží, velký klášter a palmový háj u ústí říčky do moře. Zase míříme po větší silnici 97 přes hory na jih. Zkouším jak se podařila oprava Hondy a zdá se, že je vše v pořádku, motor se spokojeně vytáčí. Když řidič nezaváhá s řazením, dá se to i do kopce pořádně valit. Kdo by to byl řekl, že čtyřtaktní dvestěpade dokáže přinést tolik radosti. Zastavujeme až po čtyřiceti horských kilometrech, zadky na úzkých sedlech už dost bolí. Stojíme u kláštera Spilio. Klášter je perfektně opravený a ještě přistavují další budovy. Rozhodně stojí za shlédnutí. Pokračujeme ještě deset kilometrů a sjíždíme na menší silnici na západ. Podle mapy za další vesnicí hledáme silnici na Préveli, ale ukazatele jsou na jihu nedostatkové zboží, takže se řídím spíš podle instinktu a slunce. Silnička se za vesnicí mění ve štěrkovou cestu a táhne se až za obzor. Ale musí to být ta správná cesta, takže jedeme. Na štěrku se dá jet rychle, ale někde je od aut vybržděná pořádná roleta. V jednu chvíli jsem to trochu přehnal a před zatáčkou najel na takovou roletu moc rychle a měl jsem hodně blízko k výletu do skály vedle silnice. Štěrkovka se klikatí po úbočí hory, a konečně začíná pomalu klesat k moři. Marka s Magdou za námi téměř nevidím, museli si dát větší odstup kvůli prachu. Tady bych nechtěl jet v sezóně, kdy tudy jezdí i auta s turisty. V klesání je cesta o dost víc rozbitá, takže si znovu pochvaluji, že máme půjčená endura a že zrovna jedu na terénnější Hondě.
Dojíždíme k moři, u pláže jedna budova a prázdné parkoviště. Zajíždíme až těsně k pláži a další dvě hodiny trávíme opalováním, koupáním a hlavně potápěním. Pak jdeme pěšky asi 1 km do vedlejší soutěsky, kde je nádherný palmový háj. Je tam krásná pláž, ale taky dost turistů navezených loděmi z měst na jihu, takže jen smyjeme sůl v říčce, nafotíme palmy a jdeme zpět k motorkám. Na zpáteční cestu nás snad k nějaké silnici dovede štěrkovka podél moře. Jedeme na Betě, takže si oddechnu, když se konečně objevuje asfalt. Další hodinu se kroutíme po uzoučkých silničkách téměř bez značení a šplháme do hor. Mezi asfalt jsme si střihli jen jednu zkratku přes něčí olivivý háj, zkratka nám zabrala asi půlhodiny mlácení po polňačkách. Totálně jsme se ztratili, protože cesty se neustále větvily a kroutily. Uf, konečně zase silnice.
Silnička ale rychle přechází v betonovou cestu s hodně drsným úhlem stoupání a nakonec v kamenitou cestu. Nahoře jsme odměněni pohledem na další náhorní planinu se stádem ovcí. Po přejezdu náhorní planiny se zase ocitáme v síti vesniček a zase každou chvíli zastavuju, zkoumám mapu a snažím se uhodnout směr, protože značení neexistuje. V každé vesničce sedí u silnici pár staříků a popíjejí frappé nebo jiný typ kávy a všude je něco nového k vidění. Tady je to zaparkovaný osel ve vjezdu k benzince, jinde mnich v černém řádovém obleku, který kráčí podél cesty, v jedné z vesnic to byl pes, který za námi vystartoval a šel Markovi po noze... Konečně najíždíme na větší silnici k domovu a začínáme nekonečné sjíždění z kopců. Utahaní zastavujeme u nově postavené přehrady a sledujeme hasičské auto, které jede do kopců pokusit se udržet kontrolu nad některým z četných požárů, které stravují místní kopce. Už jsme ale přesycení zážitky, takže honem domů.

Informace o redaktorovi

Filip Tichý - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE