Okruh Balkánem, aneb pokousán liškou v Durmitoru

11. den, pondělí  12.8.2024

………………………………………………………………………………………………………………..............

Kemp Vjosa Explorer, jedna z mála už doma plánovaných zastávek, nějaký český motorkář chválil majitelku kempu. Taktéž, a rád, udělám této milé mladé paní reklamu. Právě s kempem začíná, velice milá a ochotná paní, kemp postupně buduje, už tam stojí velká pergola (zatím bez dokončené podlahy), super ochrana před jižním sluncem, čisté záchody, sprcha, a ta cena, 10€ za vše. Příští rok snad kouknu na inspekci.    

Chtěli jsme vstávat brzy, atrakce si vychutnat v klidu a bez lidí, tentokrát se nám nějak dobře spalo, mravenci nás asi nabili pozitivní energii. K snídaní dojídáme včerejší rybu :-)  a potom už rychle na obhlídku okolí, prohlížíme most, jeskyni, koupeme se, brodíme se proti proudu řeky, užíváme si  další krásné slunečné dopoledne, ani se nám nechce odjíždět.

Ale jedeme, Řecko čeká, nejdřív musím do Permetu natankovat, pokukujeme po restauraci a jídle, všude hodně lidí, horko a žádné pořádné sezení, tady jíst nechceme, najdeme něco cestou, nacházíme. Přímo u cesty je zastřešené stinné posezeni, s  motorkou pod dohledem. Paní majitelka je velice ochotná, řekl bych, že až vlezlá, zatáhla Lenku přímo do kuchyně, ale zase odpadá jazyková bariera a může vybírat pohledem a vůní, přesně to co chceme, na co máme chuť. Chtěl jsem opět pouze salát, ale vyzkoušel jsem od všeho, výborné, chválím chuť jídla, i obsluhu (syn majitelky), hošík tak deset let, možná něco víc, ale šikovný. Opět nám zbylo i na večeři.

Po stejné úžasné cestě dojíždíme na hraniční přechod Tre Urat Border Crossing – Mertziani, přímo k závoře, nikde nikdo, doslova. Sedneme si tedy na lavičku, naštěstí ve stínu, asi tak po deseti minutách se objeví Albánsky celník, jdu k němu s občankami, pohlédne na mě, zapálí si cigáro a říká: breakfast, usměju se, usedám zase na lavičku a říkám si, že v Albánii se asi snídá až po obědě, nejsem jediný „talent“ na jazyky. Ještě chvílí čekáme, ale poté už odjíždíme v pohodě o kus dál za Řeky, opět k závoře, opět nikde nikdo, zase čekání, tady ale ještě jako bonus buzerace (už v EU), otevřít kufr, pasy, řidičák, techničák, zelená karta (až jsem se bál jestli nebude opravdu chtít zelenou), ale to bylo ještě bylo celkem normální, jenže další „otrapa v munduru“ chtěl zase techničák a šel k motorce kontrolovat VIN, pomyslel jsem si něco o „kokokotech“, ale samozřejmě nic jsem na sobě znát nedal, pouze jsem se usmíval, konečně odjíždíme. Jedeme se vykoupat do termálního bazénu, podle mapy.cz se jedná o Sulfur baths of Kavasilas, netuším, co to bývalo v minulosti (že by lázně?), ale jsem rád, že teď to je, jaké to je, volné koupáni v sirném bazéně a dostatkem přístřešku s lavičkami. Být víc hodin, přenocovali bychom.

Zbytek dne už bez delší zastávky, jedeme dál po EO-20, cesty boží jako v Albošce, ale širší, benzín cenově stejně hrozný, šplhá se k padesáti korunám. Pokračujeme až do soumraku, u cesty přístřešek a tradiční miniatura kostelíka, v něm hořící svíce, tyto kostelíky jsou u silnice snad častěji než kilometrovníky, je to pěkné. Dnes budeme spát tady, v přístřešku vysokohorské silnice v nadmořské výšce 1.365m. K večeři dojídáme zbytek obědu a jdeme spát. Dobrou.

Përmet  – Pentalofos, ujeto 154 km

12. den, úterý  13.8.2024

……………………………………………………………………………………………………………….............

Poprvé nám došla voda, večer jsem z polední kapky uvařil čaje. Před sedmou jsme přichystání na další dobrodružo, dnes dobrodružství bude. Po pár minutách jízdy narážíme na „vodovod“, proběhne  ranní hygiena, naplním všechny nádoby a teď je třeba někde koupit hrníček, BO jeden kaput. V Neapoli zatavujeme  na snídaní, je to taková malebná kavárna, posadíme se u cesty, motorku mám zády k sobě na protější straně ulice a pozorujeme místní při jejich činnostech, zaujmou mě „řidiči“ aut, převážně důchodci, jeden takový asi dostal chuť na dobroty z kavárny, ale nějak nedokázal zaparkovat, moc nechybělo a opřel se o prdel XJRka, nakonec to vzdal, zastavil v křižovatce a šel nakupovat, dál jsem už raději nic nesledoval.                                                                                             Vychutnáváme snídani, něco v listovém těstě (sladké i slané, vynikající), najednou Lenka vzkřikne. Otočím se, a vidím, jak se další stařík při couvání opřel o přední kolo mé motorky, otočil mi řídítky na druhou stranu, mít zamknuto, leží na zemi. Naštěstí štěstí, střet bez následku a stařík odjíždí jakoby nic. Při kontrole motorky opět koukám na zadní gumu a uvažuju kde koupím novou, ta to domů nedá, vsál jsem zbytek snídaně a pryč odsud.                     Znechucený předchozí situaci najíždím, zcela výjimečně, na dálnici A-29 směr sever, hnus, jak já nenávidím dálnice, hned na druhém sjezdu, u Kastorie sjíždím a hledám nějaké klikyháky na mapě, nacházím žluté a bílé cestičky, nádhera. V prvním městečku jdeme koupit hrníček, smíšené zboží, ale hrníček nenacházím, bezradně čumím do regálu a nic, až se mně ujme prodavač, nejspíš majitel. Horko těžko mu posunky vysvětlují co chci, pochopil, ukázal, koupil jsem. U motorky se Lenka rozhodla, že chce taky takový, vrací se pro druhý. Jen co dojde, vychází majitel a s nanuky přímo k nám, uděláme společné selfie a vzhůru do hor, milí lidé, vlastně všude na cestách potkávám spoustu milých lidí, ach ta jazyková bariéra. 

Před námi se objeví přístřešek, je třeba vyzkoušet hrníčky, voda vaří, bylinky nasbírané, na zdraví.

Žlutě značená cesta má čerstvý asfalt, bílá má své nejlepší dny už dávno za sebou, cestou nepotkáváme nikoho, nad hlavami nám přeletí nějaký dravý pták, těsně nad hlavami. Sjíždíme z hor, moto plave, už jsme dole, nějaké městečko, horko, defekt, první defekt na XJR, strašné horko, nemohl jsem píchnout nahoře?! Tam byl chládek. Instaluju knoty, foukám, odjíždíme. Bohužel vzduch uniká, sice jemně, ale uniká. V mapách hledám pneuservis, zadávám cíl a doufám. Bohužel gumy na moto nevede a gumu nezalepí, nemá jak sundat kolo. Naštěstí tam má kámoše motorkáře, ten mě poslal o kus dál a jestli nepořídím, ať se vrátím, ať žije Google překladač. Vracím se s nepořízenou, nasedá na motorku a vede nás na druhou stranu města, do velkého pneuservisu. Vše zařídil, domluvil. Přichází s mladým klukem, z Makedonie, s ním se už v pohodě domlouvám. Jeden pohled na gumu a je jasné, že nová je jediné správné řešení, Michelin pilot road 6, sakumprásk  200€.

Motorkář celou dobu čekal, rozloučili jsme se a vydali se každý svým směrem. Ten náš byl zpět do Makedonie, bohužel. Ne, že by nějaký problém nebo tak něco, očekával jsem krásu a pohodu jako u Ohridkého jezera, jenže jihovýchod Makedonie už nebyl tak pěkný, ale zase benzín byl o patnáct korun levnější. Přechod Niki, po A30 dojíždíme do Restoran Niko (v mapy.cz je moje foto restaurace) a konečně máme k obědu rybu, pstruha a salát.

Po zbytek dne se už nic zajímavého nestane, dokonce se opět navrátí pohoda a slušné cesty i výhledy. Při jedné z odpočinkových zastávek nacházím mrtvou Kudlanku, na sex raději ani nemyslím, :-) nechci dopadnout stejně, chudák.

Se setměním přijíždíme do města Delčevo, tankuju, od obsluhy vyzvídám, kde bychom mohli složit hlavu, přes semafor rovně a druha vlevo, jak říkal, tak bylo, jsme tu, hotel  Monopolo, 30€ se snídaní.

Pentalofos  -  Delčevo, ujeto  438 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE