Okruh Balkánem, aneb pokousán liškou v Durmitoru

13. den, středa   14.8.2024

……………………………………………………………………………………………………………………......

Stylově servírovaná a chutná snídaně, střídmá, brzy bude hlad. Nadešel čas zase všechno balit na motorku, chjo, táto činnot je děs, běs, blééé. Bulharko mě nenadchlo a mnou dopoud projeté cesty byly mizerné a ještě na téměř všechny je nutné zaplatit mýtné, tedy na auto, moto smí bez poplatku i na dálnici. Vyjíždíme, XJRko se ještě nestačilo ani zahřát a už jsme na hranici Delčevo – Dzvegor, po docela rychlé kontrole dokladu, všech, včetně řidičáku, začne celník prudit ohledně těch předražených krabiček plných smradlavých válečků. Nedokážu se s ním domluvit, asi si myslí, že jsem tu přijel jenom pro cigára, nakonec říkám Lence ukaž mu krabičku, vytáhne ji z kapsy a něco mu vysvětluje, i posunky. Konečně pochopil, že máme pouze tuto jednu a obsah zavazadel vidět nechce, sláva. Kdysi jsem taky kouřil, hrozný zlozvyk to byl. V době své „největší slávy“ jsem dokázal v kamionu vyhulit za den i šedesát, fuj. Naštěstí to je víc než deset let stará historie.                                                                                  

Hned za hranicí nás čeká milé překvapení v podobě zbrusu nové silnice 106, v dolní části se ještě dostavuje. U Blagoevgradu najedu na dálnici A3 vedoucí do Sofie, až tam pochopitelně dojet nechci, u města Dupnitsa volím na mapě žlutou cestu 62 na obchvatu města Samokov kupuju benzín za super cenu, něco málo přes třicet korun, potom po bíle 822 která mě příjemně překvapila, pěkná silnice bez děr, asi proto že vedla k nějaké pěkné přehradě, Iskar. Právě jsem se dočetl, že přehrada Iskar je největší přehradou v Bulharku a že poskytuje 2/3 pitné vody pro Sofii. My jsme tam chtěli odpočinout, odbočil jsem do kempu.

Chtěl jsem až k vodě, zastavuju, ještě pořádně nestojím, Lenka vystupuje a najednou vystupujeme všichni, motorka opět leží na zemi, po druhé na jedné dovolené, letos potřetí, poprvé mi spadla někde na pumpě u Mostaru při mé sólo jízdě, taky jsem tehdy „myslel“, že bočák už je sklopený, předtím za 12 let nikdy neupadla, ještě že brašny pokaždé absorbovaly náraz a motorka zůstala bez šrámu. Jenže motorka leží z kopce, sám ji zvednout nedokážu, s Lenkou a vypětím všech sil ji zvedáme. Na tomto místě už nemáme chuť odpočívat, jedeme dál až k dálnici A1 potom A2 z které hned na první výjezdů sjíždím, nechci po dálnici, jenže už v Buhovo mi dochází, že tankodromem jezdit fakt nechci, natankuju a vracím se na dálnici. 

Možná, pravděpodobně, nehodnotím objektivně, Bulharska mám projeto jenom malou část, ale silnice, které jsem projel, měly většinou velice špatný povrch. Dojíždíme téměř na konec dálnice, potom na silnici č. 3 na konci obce Zlatna Penega zastavujeme u restaurace, název si nepamatuju, fotky mám jenom s jídlem, mapy.cz název nemají, Google mapy prozrazují, že se jedna o Dobrevski Restaurant, doporučuji se tam zastavit na jídlo.

Poměrně luxusní restaurace, a pokud nechcete mít motorku na očích (já chtěl), tak si užijete stylovou, zcela klimatizovanou jídelnu. Zastavili jsme se tam značně vyhladovělí, bylo to vidět i v bankovnictví, ale stálo to za to, navíc jsme opět nedojedli, takže máme i na večeři, studené klobásky už ale tak dobře nechutnaly. Odjíždíme přežraní, já určitě, je to znát i na prohlídce jeskyně Prohodna, ke které vzápětí dojíždíme, nemůžu dýchat, natož se hýbat, ale celou jeskyni si prohlížím, zajímavá a volně přístupná.

 

Před vchodem do jeskyně se tradičně prodávají suvenýry, mně zaujal pouze med, koupil jsem malé balení a mandle v medu, škoda, že nebylo víc volného místa, výborný domácí med, ještě na místě jsem vařil vodu na čaj s medem. Válím se, oba dva se válíme v trávě, ve stínu u jeskyně. Těžce oddychujeme, vstřebáváme bulharskou kuchyni a popíjíme bylinkový čaj s medem a tak nějak se nám ani vstávat nechce. Kdybychom věděli, že nestihneme trajekt do Rumunska, ani bychom se vstát nedonutili a váleli se déle, ale donutili, jedeme.                                                                                                                                   

Stále jedeme po trojce, u Plavenu na 34, až do Nikopolu, tam opět tankuju, po dvacáté, přesně 12 litrů za 31 Leva (33 Kč/litr). Obsluha někomu říká, „niema dizel“, uvažuju, jestli tam vůbec někdy naftu mají, před nedávnem jsem na stejné pumpě potřeboval natankovat naftu do Maxíka, taky nebyla. Přijíždíme na hranici, trajekt jede až zítra. 

 

Kousek od přístavu je venkovní posezení, restauraci Paradiso, hledám ubytování, Booking v okolí nic, a když, tak jedině do Rumunska za Dunaj. Na netu nacházím hotel Gold, recepce 0-24h, ještě aby se dala uschovat motorka. Kolem deváté přijíždíme k hotelu s honosným názvem Gold, na vchodu taktéž cedule 0-24h, vstup zamknutý, na zvonek nikdo nereaguje, v recepci svítící monitor, toť vše, po pár minutách to vzdávám. Opět budeme spát někde na divoko, stejně spaní pod hvězdami je nejlepší, pokud neprší. Kouknu do mapy, kousek za Nikopolem směřuje silnice do odlehlejších míst, směrem k Dunaji, tam určitě něco najdeme, i když potmě to je složitější, tak štěstí máme, hned prvním pokusem. Odbočil jsem na polní cestičku, bývalo tu pole s obilím, po kterém už zbylo jenom strniště. Ideální místečko, hotel brázda. Tady se vyspinkáme se do růžova, bodejť by ne když spíme mezi Marihuanou, to jsme ale zjistili až ráno.

 

Delčevo - Nikopol, ujeto  447 km  

14. den, čtvrtek    15.8.2024

……………………………………………………………………………………………………………………

Jestli si dobře pamatuju, trajekt má odjíždět o půl deváté, vstáváme tak ať tam jsme s předstihem. Jsme sice v unii, ale mimo Schengenský prostor, takže hraniční kontrola a nákup lodních lístku, vše jde hladce, trajekt vyplouvá načas, Rumunům ještě doplácíme za loď, netuším za co, ale byla to nevelké částka, vlastně celý převoz stál pár korun, nevzpomínám si už kolik, do 15€, spíš do deseti, ale nechci kecat, lístky jsem někde vytratil.     

Je pár minut po deváté, vyjíždíme na medvědy, před pár léty jsme z auta na Fagaraši viděli několik medvědích rodinek, bylo to boží, mládě přišlo až ke dveřím spolujezdce, už ať tam jsme. Těsně za vrcholem plánuju přespat, mám tam vyhlédnuté místečko z minula.

Až do Pitesti letím kilem, obec neobec, jako správný Rumun. Město ucpané, předjíždím i s šířkou „malucha“, za městem to bude lepší, není, nekonečná pomalu jedoucí kolona, v obou směrech, předjíždět nemá vůbec smysl. Každou chvílí kolona stojí, absence mimoúrovňových křižovatek je náramně znát, každé vlevo odbočující auto zastaví kolonu. Zkouším vymyslet nějakou objízdnou trasu, bezvýsledně. Občas se rozjedeme, abychom po chvílí zase brzdili, stálí, pořád dokola, katastrofa. Přichází na mně Amok, i když dnešní počasí má k tropům daleko, naštěstí, jinak bychom byli vaření ve vlastní šťávě. Pořád kolona, pořád dědina za dědinou, takže křižovatky a odbočující vozidla vlevo ....

Silnice začíná stoupat, u krajnice somruje medvěd, říkám si, to teda sešel hodně nízko. Pořad kolona aut v obou směrech, po chvílí zvednu hlavu, a to co jsem zahlédl, mě dostalo, Amok propukl v celé své síle! Jako bývalý horník vykřikují jednu sprostější nadávku než druhou, ku…, do pi…, píp, píp a píp, naštěstí přilba tlumí můj výbuch vzteku.

 

.Zahlédl jsem totiž serpentýny, totálně zacpané serpentýny, jako D1 u Brna. Okamžitě zastavuju u krajnice, Leni vysedli, jedeme zpět, kupředu už ni krok. Leni, jdi na druhou stranu silnice a čekej, čekej, až se najde nějaká mezera na otočení, a jedeme odsud pryč, už nikdy tady nepojedu, nikdy!!! Nikdy znamená příští rok, ale květen, či červen a na DRku, se švárou. Lenka dlouho nečeká, plechovkáři jsou moc hodní, a když vidí, že chci pryč, dělají místečko. Cestou zpět medvěd stále somruje, Lenka dělá foto, bohužel za jízdy se moc nevydařilo, fotky medvědu vkládám z minulé cesty autem.

 

Zastavuju na první pumpě, na kafe, ale hlavně na uklidněnou, benzín sice nepotřebuju, ale když už jsem tady, tak tankuju. Začíná pršet, paráda! Pod deštníkem chlácholím podrážděné nervy, neúspěšně. Dopíjím druhé kafíčko, stejnou cestou zpět už ani náhodou! Nacházím nějaké boční cesty DJ703H silnička zpočátku poměrně prudce stoupá, ale se slušným asfaltem, jenže posléze asfalt mizí, kamení přibývá, stále stoupáme, najednou jsme dosáhli vrcholu a zase prudce klesáme, ještě horším terénem, naštěstí po chvíli najíždíme na asfalt, hurá.

Nový plán, jedu nonstop domů, stále jsem podrážděn. Silnice slušné, provoz menší, mnohem menší, do navigace zadávám cíl TransAlpína, vrchol, tam se uvidí kudy dál. Cestou tam někde zastavují, posezení u vesnického fotbalového hřiště, vařím čaj, převážně používám Mátu z místních mezí. Tentokrát raději u hřiště bylinky ani nehledám, vzpomínám si na film Bajkeři, a hlášku „kdo by tu chcal“.  Z této zastávky ani jedna fotka, neměl jsem chuť fotit, škoda.

 TransAlpina (DN67C), úžasná silnice, na vrcholu jsme už sice se zbytky světla, ale podívaná je božská. Dolů jedeme ve tmě, snad všude kam se podívám, se kempuje, přes den to byl asi stejný masakr jako DN7C – Transfagarašan. Bohužel místo toho abych někde zastavil a šel spát, pořád jedu dál, až do Camping & Glamping Amonte. Je půlnoc, a vypadá to na déšť, stavíme náš, prasátkem rozkousaný stan, nepršelo. Z TranAlpíny jsou úchvátné výhledy, bylo by škoda nevložit pár fotek z minula (auto - červenec 2022).

 

Nikopol - Sugag, ujeto 500 km

 

 15. den, pátek  16.8.2024

…………………………………………………………………………………………………………………….

Ráno moudřejší večera, Rumunsko je úžasné, moc dobře to vím. Poctivě plánuju trasu, přes hory, tam kde si myslím, že nebude provoz, provoz bude minimální a dnešní den bude opět úžasný. Rumunko je opravdu úžasné, akorát jsme nenatrefili na pořádné jídlo, asi smůla. Silnice DN74  pumpa Peco Privat město Zlatna, k jídlu nějaké oplatky z pumpy a oprava bot, dvanáctá sezóna byla jejich poslední sezona.

 

Po "vydatném" obědě pokračujeme na oběd, až k přehradě Someșul Cald na stejnojmenné řece, silnice DN1R, vyhlídl jsem občerstvení s pěknou vyhlídkou na přehradu, a střechou, opět to vypadalo to na déšť, naštěstí nepršelo. Jídelníček v Rumunštině, vybírám něco, co mi připomínalo sýr, byl to sýr, smažák, moje první smažené jídlo od nemoci, smažený sýr miluju už od dětských let, náhodná a trefná volba. Plastový servis, fuj, nemám rád plast, ani dřevěný příbor, ale co naděláme. Ještě jsem chtěl green tea, sice neměli, ale už vím, že v Rumunsku čaj, se taktéž řekne čaj.

V horách jsem zahlédl Predátora, obrovská socha si tam majestátně stálá u chaty, dnes lituju, že jsem nezastavil na foto, velká škoda, ani nevím kde to bylo. Beru to zkratkou, „je to sice dál, ale o to horší cesta“, skutečně. Cesta ve výstavbě, semafor a na něm červená, na zelenou čekáme dobrých deset minut, a poté dobrých deset kilometru po strusce, nebo mi to tak dlouhé alespoň připadalo. Teď jedeme po DN60 na DJ108G, možná že ta cesta ve výstavbě byla tady, možná ještě o kus dál, už si přesně nepamatuju. Silnice DJ191P, DJ19B, DJ109P, DN1P, poslední mimo Shengenská hranice, čekání tak k ¾ hodině a jsme v Maďarsku. Už dříve jsem na mapách našel cíl dnešní cesty, na Slovenku, Táborisko pri Rákócziho kaštieli, přijíždíme tam večer, opět potmě.

Z Maďarska stojí za zmínku pouze jedna zastávka na kávu v nějaké vesnické knajpě, hukot jako v úle, u „baru“ kupuju kávy a Colu, sedáme na terasu, ať vidím na motorku. Během chvíle rachot a už pěsti létají, boj bez vítěze, bez poraženého. Jen co pěsti dolétaly, tak se objali a chlastali dále, raději urychlujeme odchod, ať nám taky nějaká nepřiletí. U motorky mě oslovuje mladík se slečnou, plynule mu odpovídám „nemtudom, ich from Češka“, nebo podobnou hatmatilkou. Ale nakonec jsme pokecali i bez překladatele, o motorkách. Pochopil jsem, že je motorkář, že má dvě motorky. V tábořišti bylo taktéž rušno, a to jsme přijeli až po půlnoci, byli to vodáci, Maďaři. Nebo slovenští Maďaři, ať tak, či onak, nedorozuměl jsem se. Naposledy stavím stan, potřetí. Chtěl jsem ho tam nechat stát, BO už na ho…. je nám roztrhaný stan, jenže Lenka protestuje, pro klid nezbývá než opět naložit a vyhodit až doma, ale to už jsem v dní šestnáctém a posledním.

Sugag – Borša, ujeto 506 km  

 16. den, sobota  17.8.2024

………………………………………………………………………………………………………........................

Jedeme domu přímo, nebo se ještě projedeme? Projedeme, to se ví, přes Polsko, podívat se na Dunajec, kolem Tater a ještě se uvidí, jestli něco vymyslíme. Do navigace zadávám nějakou restauraci v Polsku, hned za hranicí u jedné z přehrad, „Restauracja Dwór". Cesta Slovenskem sice rychle ubíhá, jenže hlad se hlásí, už v Sabinově bychom rádi něco zakousli, nenašel jsem vhodnou restauraci s posezením u motorky, o kousek dál na silnici 68 nás cedule zve na posezení v Motorest Špárová, vypadá to tam pěkně, jenže uzavřeno pro svatbu, další pokus v Penzion Biely Dom, tam jsme zase před otvíračkou.

Už zase prší, schováváme se před deštěm v zastávce.  Jedeme kolem řeky Lipník, ráj pro vodáky, v Lipníku houstne provoz, restaurace na každém rohu, jenže tady zase jíst nechci, za chvíli jsme v Polsku, konečně si dám „Žurek s jajkem i kjelbasou“, výborná polévka (s vejcem a klobásou), přijíždíme k Dunajci provoz houstne ještě víc, ale jedeme celkem plynule, během chvíle parkuju před Restauraci, Dwór, otvírá až za půl hodiny. Nechce se mi čekat, pokračujeme. Kolem Dunajce jsou moc pěkné výhledy, jedeme v koloně, ale stále plynulé až k další restauraci „Kulinarny Przystanek Restauracja Rodzinna“, s venkovním posezením, jenže po dešti je všechno mokré, tak jdeme sednout dovnitř.

Konečně mám Žurek. Dopisuju si se sestřičkou, dnes vyjeli na poznávací dovolenku autem, právě jsou na obědě, v Polsku, nedaleko nás, příjemná náhoda. Domlouváme sraz na nějaké pumpě, jsme tam dřív, BO v Nowy Targ „korek“ (zácpa), čekáme s kávou v kelímku, kecáme, kecáme a kecáme, je o čem, zážitků je přehršel. Zmiňují se o nápadu zajet se podívat do Zakopaného, nějaká Polka od vedlejšího stolu se vmísí do hovoru a varuje mě před hodně blbým nápadem, korek všude kam se jenom podíváš, věřím ji, Zakopané nechť zakopané zůstane, pojedeme už rovnou domu.

Nowy Targ, korek, proplétám se městem a vracím se zpět, mám v plánu jet na Gronkow a vedlejšími šoustkami se dokodrcat zpět na Slovensko, jenže tam jsou zase pro cyklistický závod uzavřené silnice, nakonec se zdárně na Slovensko dostáváme. U Oravské přehrady nás dostihl další slejvák, ale podle toho co za spoušť po chvílí na silnici uvidíme, nás to pouze lízlo. Silnice 520, úžasná, bohužel na silnici voda, listí a haluze, ale nic hrozného, co by bránilo jízdě. Už zase prší, u cesty restaurace a velké terasa, jdeme na kafe a horký čaj. Sice už neprší, ale pláštěnky nesundáváme, dobře děláme, za chvílí bychom je zase nasazovali. Ještě kousek a jsme v ČR, další kousek a budeme doma. Přestává pršet, začíná lít, leje čím dál víc, hromy, blesky, samá voda. V devět hodin, po šestnácti dnech, je motorka v garáži a my doma.

 

Závěr   

…………………………………………………………………………………………………………

Ještě chci dodat, po Lenky výtce, že v den odjezdu byl kocour fit, že se jmenuje Hiro. Že se mi opět potvrdilo, že srpen je nejhorší měsíc na cestování, že na Fagaraš cestovala snad celá Evropa, že jsem tam viděl třeba MPZ Portugalska, že cestování na motorce je báječné, že ve dvou se to lépe táhne, ale že tři už je velká skupina. Že po návratu jsem pronesl větu, že s bočními brašnami už nikdy nejedu, že Lenka na ten popud šla dělat řidičák na Ačko, že bohužel nestihla odjezdit, že bude pokračovat na jaře. Že ve dvou se to opravdu lépe táhne, že ale ne na jedné motorce. Že všude nám ke vstupu stačila občanka, že snad na každe mimo Shengenké hranici chtěli vidět zelenou kartu a techničák. Že občas chtěli vidět i řidičák, že mezinárodní řidičák vidět nechtěli, že jsem ho měl sebou, že jsem měl oba druhy mezinárodních řidičáku. Že o záznam trasy se nám postaral GPS tracker mala, že jsem jej (GPS tracker Mala) měl zadarmo zapůjčený k testování, že to je fajn MALÁ krabička. Že už se těším na další dobrodružství, že jsem cestopis dokončil v lázních (Karlová Studánka), že to je tady úžasné. Že po návratu půjdu trenovat v terénu na klepadle (DR650). Že nejhezčí pohled na svět je za řidítky motocyklu. ŽE?!

 

Odkaz na projetou trasu: https://mapy.cz/s/cevazakuce 

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE