Enduro vejlet

Sraz byl v Olomouci u Bohunky ve dvanáct hodin, a tak cestou z Brna ještě před Olomoucí tankuju, ať mám na srazu plnou nádrž. Přijíždím na čas a potkávám jen Bohunku, která se ještě balí. Zbytek skupiny přijíždí s půlhodinovým zpožděním. Prý před Olomoucí chytli zácpu (dopravní). Před odjezdem se ještě ale musíme zastavit na benzínce, naplnit některé nádrže benzínem a žaludky bagetou.

Konečně vyjíždíme. Milánek resp. jeho online navigaci se daří vést nás mimo větší kolony. Na dálnici si několik řidičů za námi muselo ťukat na čelo, protože nás občas vedla Bohunka a občas Milánek. Jenže jeden jezdí zásadně u krajnice a druhý jezdí zásadně u středu vozovky. A tak s každou změnou vedení se musel postupně přeskládat celý náš cik-cak hádek. V Horní Bečvě tankujeme s krátkou pauzičkou na cigaretku a pokračujeme hraničním přechodem Bumbálka-Makov na Slovensko. Někde před Rožumberkom zastavujeme na krajnici u silnice. V kopcích před námi prší a Milánkova předpověď „Máme dvě minuty“ se téměř plní, protože v označeném čase t+12s začíná pršet. Během oblékání si to několik odvážných motorkářů v klidu prohučelo okolo nás. Zřejmě slušnej oddíl.

Pokračujeme v cestě a nemoky Scott poprvé během tohoto výletu konají svou práci. A musím říct, že ji konají výborně, protože jsme v suchu, i když kolem padá hustý déšť a na silnici stojí hluboké kaluže vody. Na benzínkách kolem zase stojí ti odvážní motorkáři. Asi odvážní nebyli, možná jen slepí.

Skrz déšť se pomalu probíjíme dál a začíná být jasné, že dnešní plán trasy nesplníme. Původní plán byl projet Svidník a údolí smrti, omrknout památník v Dukle a přespat někde v Polsku. Ale tlačeni časem a ubývajícím světlem v obci Okrúhle (cca 20km před Svidníkem) odbočujeme na vedlejší silnici a v kopcích začínáme hledat vhodný plácek, kam složíme hlavu. Volíme louku, aby nám ráno rychleji sluníčko vysušilo stany. Nejprve však otevíráme přivezená piva a teprve pak rozbíjíme tábor.

Při večeři zaperlil Milánek. Sedě u zapáleného (hučícího) plynového vařiče hlásí, že tady ty cikády řvou docela nahlas. V pozdějších hodinách si všímáme probíhajícího zatmění Měsíce a Milánek jakožto kosmonaut amatér se nám snažil vysvětlit, jak takové zatmění funguje. Abych ukázal, že se v této problematice taky orientuji, vyrukoval jsem s teorií, že když teď zvedneme ruce a zamáváme, musí to být na stínu na Měsíci vidět. Po této mé poznámce se všichni odmlčeli, zřejmě překvapeni hloubkou mých vědomostí. Narůstající ticho prolomil Milánek poznámkou, že je škoda, že nemáme pořádný foťák, abychom tuto teorii mohli ověřit. A já si teprve teď vzpomněl, že mám v tankvaku svůj starý Ultrazoom od Canonu. Začal jsem tedy provádět pokusy se stíny rukou na Měsíci s rozsáhlou fotodokumentací. Kolem půlnoci se pomalu trousíme do stanů. A vy můžete na snímcích zatmění sami posoudit, jestli jsem měl pravdu.

Ráno nás probudilo sluníčko a běh života na neobdělávané bio-louce (ve stanech bylo vedro a venku řval hmyz a drobné zvířectvo). Já snídám jen z domu řízek a tak mám rychle vysušeno a zabaleno. Milánek zkušeným okem odhlédnul situaci a na základě složitých matematických vzorců vypočítal nutný čas na konečné zabalení všech věcí. A skutečně v 8:20 odjíždíme. Odpadky zabalené v pytli bereme s sebou. Vyrážíme do Údolí smrti, kde proběhlo povinné hromadné focení u památníku s tanky ve Svidníku. Následně jsme se pustili hledat tanky hlouběji v údolí. Ty nacházíme v Kapišové a kousek za ní kde je malá odpočívka s pramenem. Když se člověk vydá do lesíka nad ní, uvidí zbytky zákopů a tanků tam najde jako hub po dešti.

Další cíl naší cesty - Dukelský památník, si každý obešel a nafotil zvlášť. Z památníku vedla naše trasa k letadlu, kde jsme si dali pauzu a svačinu. Přitom jsme debatovali nad množstvím materiálu použitým v letadle, nad neuvěřitelným počtem nýtovaných spojů i nad tím, jak se nejlépe vyšplhat nahoru ke kabině. Před odjezdem od letadla ještě zkontrolovat vypnutí mobilních dat (1MB/250kč!) a další zastávka: Ukrajina!

Ve frontě na celnici to šlo relativně rychle. Jen jsem byl neustále nucen poučovat kolegy, že i na hranicích platí zákony a mají tedy i v tom vedru popojíždět s helmou na hlavě. Ale je to marný, je to marný, je to marný. Kus za hranicí bereme ukrajinský benzín za 33,5kč/litr a další studená sprcha v podobě avizovaného deště přichází hned záhy. Původně domluvenou družbu s Jawaři, kteří tu už jsou, z časových důvodů rušíme. Jak se zakusujeme hlouběji do ukrajinského území, začínáme si zvykat na kvalitu ukrajinských silnic. Že i tak nás dokáže překvapit, dokazuje štěrkem vysypaný úsek. Je dost hluboký a každý má co dělat, aby se udržel na kolech. Bohu to však nedává a padá. Zastavujeme a motorku zvedáme (Bohunka se zatím zvedla sama) a zjišťujeme škody. V podstatě se nic nestalo, jen byl lehce ohnutý nosič levého kufru. Nic, co by trocha hrubé síly nenapravila. Vysvlékáme se z nemoků a odjíždíme. Plácek za Kelechyní, vedle řeky Repinky se nám zdá jako dostatečný pro nocleh a tak tu zůstáváme. Večer začínáme tradičním načítáním piv, koštováním ukrajinské vodky a rozbíjením tábora (v tomto pořadí). První odvážlivci se jdou umýt do řeky.

Ráno nás budí hřmění přicházející bouřky. Byla už docela blízko a vzhledem k černým mraků jsem usoudil, že bude pršet brzo a pak už celý den. A tak jsem se pustil do bleskového balení, abych to stihnul, než začne pršet a být pak už v klidu. Průtrž se však spustila v momentě, kdy mi chybělo dobalit napůl složený stan a obléct nemoky. Zalezl jsem si do stanu k Jirkovi a Elišce, kteří byli tak hodní a pustili mě k sobě. Když to trochu polevilo, rychle jsem dobalil stan. Ostatní s balením nepospíchali a zatím balili v klidu a suchu svoje věci ve stanech. Když jsem měl hotovo a chtěl jsem se začít kochat, jak se s padající vodou poperou ostatní, přestalo pršet a ostatní se v klidu dobalili bez deště. V tu ránu jsem vyhrál titul Idiot výpravy.

Pomalu vyjíždíme směrem ke kapli na Synevirském průsmyku. Cestou tankujeme a já ze sebe rozmrzelý sundávám nemoky. Doufal jsem, že když nezmokli ráno, zmoknou ostatní aspoň cestou. Tak nic, no. U kaple se mi líbila postavička poustevníka s ohmataným nosem a kohosi, který mi dost připomínal Švejka.

Pokračujeme přímou cestou na horské jezero na Syneviru. Kromě focení neskutečných výhledů, které vypadají jako malované, už nikde nestavíme. Dole pod Synevirským jezerem je brána, kde vybírají vstupné. Labakov zůstává dole, protože nahoře už byl a prý nic moc. Nahoře nemají moc parkovacích míst, ale daří se nám motorky postavit na bok tak, aby nezavazeli. K výhledu na jezero vede krátká cestička a pár schodů. Musím se ale přidat k Labovi a řekl bych, že to opravdu nestojí zato, vidět to ukrajinské Štrbské pleso znovu. Tradičně nestíháme plán dne a tak se dohodneme, že další zastávka bude hospoda Četnická stanice v Koločavě, kde si dáme oběd. Na četnické stanici vybíráme v jídelním lístku, který je psaný i česky. Jako polívku chceme přirozeně všichni boršč. Jako druhé si Jirka objednává medvědí tlapu. Já v to nemám důvěru (bojím se maxi řízku), a tak beru pečenou rybu s bramborem (doporučuji). Boršč byl lehce růžový, ale výborný. Po polívce jsem si vzpomněl na zmoklý stan, a protože pražilo slunce (zase!), chtěl jsem využít přestávky k dosušení věcí. Smíšené pocity jsem měl z vodotěsného válce, ve kterém stan společně s karimatkou a spacákem vozím. Ze stanu do válce vytekla spousta vody, a protože je vodotěsný, vsákla se do karimatky a hlavně do spacáku, který tam místy připomínal houbu. Když rozhazuji mokré věci na chodníku, slyším známý zvuk Týneckých strojů. Vyklubalo se z toho naprosto náhodné setkání s tou skupinkou Jawařů, se kterou jsme se měli družit včera.

Milánek chtěl na přejezdu k Rumunsku projet ještě nedávno neprůjezdnou cestu, kterou opravili tak, že ji prohrnuli bagrem. Nakonec bych řekl, že to byla docela pohodová cesta, pokud u toho člověk stál ve stupačkách. Následoval by jinak nudný přejezd k rumunským hranicím, ale v našem případě byl zpestřený dvěmi věcmi. Zaprvé: Několika kilometrovými úseky stylem 100 m slušný asfalt, 100 m tankodromu hustě osázený dírami všech možných hloubek a velikostí. Zadruhé: Úplatku chtivý ukrajinští policajti. Kteří nám po zběžné kontrole začali dávat všem dýchnout. Jejich zklamání, že jsme všichni čistí, bylo téměř hmatatelné a smutně odjeli.

Na ukrajinské hranici po nás první celník chce dárek v Eurech. Riskli jsme to a řekli mu, že už nic nemáme. A to někteří nejmenovaní kolegové opět popojížděli na motorkách bez helem! Pobyt v Rumunsku začínáme hledáním bankomatu, či směnárny. Po doplnění zásob (hlavně piva) v místním Penny pokračujeme hledáním benzínky. Když ji nacházíme, zjišťuji, že nejen Řekové mají svůj specifický styl uklízení použitého toaletního papíru. Ne všude v Rumunsku ale toto řešení používají. Když se blížil večer, začínáme hledat plácek na spaní. Ten nacházíme na hřebeni nad městem Petrova. Během rozbíjení tábora obdivujeme výhledy na obě strany a po večeři sbíráme dřevo na každodenní táborák.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE