Enduro vejlet

Ráno Milánek během návštěvy v blízkém lese nachází bedlu a pár kuřátek (houby). Já vařím polívku z českého pytlíku a z brněnské vody. Jo a krmím toulavého psa svou zásobou toustů, měl jsem totiž toho jídla z domu trochu moc. Po snídani balíme a Jirka s Eliškou jako vždycky protřepávají mokrý stan tak silně, že si myslím, že si dávají ranní sprchu. Naše první zastávka v Rumunsku je klášter Prislop. Ani ne tak pro klášter samotný, jako pro cestičku lesem hned za ním. Vedla k nejkrásnějším výhledům tohoto tripu. Všude tam voněl vodou nasátý mech a čerstvě spasená louka. Kulisu doplňovalo stádo ovcí se zvonci a kusy skal vyčnívající z kopců. Na druhé straně prudká propast do hlubokého údolí, obklopeného vysokými kopci s výhledem na město Statiunea Borsa.

Pokračujeme dle denního plánu k malovaným klášterům Moldovita a Sučevita. Jde o několik století staré, stále fungující kláštery s nástěnnými malbami. Tyto malby jsou jak na vnějších, tak na vnitřních stěnách. Navíc mají uvnitř něco jako muzeum, kde vystavují originální roucha, knihy a obrazy staré několik století.

Při návštěvě druhého kláštera se zase rozpršelo. Než oblečeme nemoky, slušně zmoknem a tak si je někteří už ani neoblíkají. Nějak podceňujeme situaci, a když už se začíná stmívat, zjišťujeme, že v okolí není žádné větší město a my nemáme nakoupené zásoby a ani nemáme vytipované místo na spaní. Zásoby řešíme při nejbližší možné příležitosti. Úplně nevím jak to popsat. Představte si malinkou zapadlou hospůdku čtvrté cenové o pouhých dvou stolech a snad i bez pípy. Ve čtyřech lidech jsme mu vykoupili veškeré zásoby petkového piva a balené vody. Zde poprvé přišla na řádu moje nevalná angličtina, a to jsem ještě netušil, že to je dnes teprve zahřívací kolo. Jezdit v noci po Rumunsku není nejlepší nápad, a tak dáváme hlavy dohromady a každý se ve svém mobilu snaží najít nejbližší pension. Nakonec nalézáme v nedalekém městečku Varta Dornei slibný pension Casa Bucovineana. Bohužel se ukazuje, že je pension plně obsazený a nejsou schopni nás ani nasměrovat kamkoli jinam. Začínáme opět žhavit mobilní telefony a nacházíme pension Vila Julia. Když zaparkujeme na ulici před vilou, nasazuji svůj nejroztomilejší úsměv a hledám recepci. Paní na recepci naštěstí umí anglicky. Volný pokoj má sice jen jeden, ale po chvilce váhání připustila, že se tam šest motorkářů vejde. Omrknu to a jde o dvě místnosti, sociální zařízení i se sprchou a balkon s výhledem na blízkou železniční trať.  Nic, co bychom nezvládli. V jídelně pod vilou nám prý ještě uvaří teplé jídlo (bylo devět hodin) a motorky můžeme dát na vjezd k pensionu za zamčený plot. Když dodala, že nám nechá přinést jednu postel a že za pokoj chce celkem 200 lei, tak nebylo co řešit. Rychle parkujeme a hrneme se do jídelny. První rychlý pohled za obslužný pult nám sdělil, že tady si točené nedáme. Naději, že mladá servírka bude umět anglicky, zabila hned první lehce zmatenou větou. Já chtěl něco místního, tak jsme si s Labakovem objednali Tochituru moldovanesca. Po sérii drobných nedorozumnění končí ostatní čtyři členové naší skupiny u pizzy. Po večeři ještě nabrat zásobu lahváčů a odkráčeli jsme na pokoj. Zde proběhlo postupné sprchování a zkulturnění všech členů skupiny, likvidace lahváčů a sušení mokrých věcí na podlaze balkónu. Noc, navzdory obav ostatních z mého hromového chrápání, proběhla klidně a všichni jsme se dobře vyspali.

Ráno raníčko panna vstala, šátečky sobě uvázala. Sakr. Tenhle text už někdo napsal, musím tedy začít jinak a originálnějc: Ráno jsme se probudili a začali se balit. Věci z pokoje jsme nanosili na motorky a vyrovnali si mezi sebou účty (protože já platil za všechny pokoj v eurech a Lab a Eliška platili za všechny večeře v lei). Nakonec jsme se dopočítali a všichni byly spokojení.

Dnešní hlavní cíl Salima Turda a hned způsobuji dopravní chaos snahou sundat si v koloně ve vedru bundu a dát si ji do kufru. Asi je jasný, jak to dopadlo a řidiči na mě jistě vzpomínají ještě dnes. Poučeni z předchozího dne nakupujeme už teď ráno komplet zásoby včetně piva, abychom už nikde nemuseli zastavovat a pokračujeme v cestě. Někde na odpočívadle dvouproudové silnice dáváme oběd. V Rumunsku bývají na všech podobných místech za každým stromem šrapnely. Nejinak tomu bylo i zde. Už odskočit si tady na malou bylo dobrodružství. Kolem jedné přijíždíme na parkoviště solného dolu a parkujeme kousek od vchodu na tenkém proužku za dopravními kužely. Je polední pařák, ideální to čas zalézt si do chládku jeskyně. Venku před pokladnami byla minimální fronta a tak to šlo rychle. Za pokladnou jsme prošli dlouhou prosklenou chodbou s několika klimatizacemi, patrně pro aklimatizaci návštěvníků. Pak už následuje vytěžená chodba se stěnami ze soli (ochutnal jsem). Je to celkem nezáživná dlouhá nudle, dokud neodbočíte k „strojnímu“ zařízení dolu a následně do veřejnosti zpřístupněného vytěženého dómu solné jeskyně. Nahoře mě zaujalo pouze obrovské kolo, ke kterému byli kdysi připoutaní koně. Pomocí kladky tahali z osmdesátimetrové hloubky vytěženou sůl v koších. V hlavě se mi uložila informace, že po čtrnácti dnech v absolutní tmě koně oslepli. Po prohlídce horní části, se solí pokrytým starým zařízením, přichází na řadu prvních pár schodů dolů, které nás zavedou na ochoz vytěženého dómu. Já, ač netrpím závratí, nebyl jsem si úplně jistej na ochozu, který je na letmo uchycených trámech ve stěnách ze soli. Při pohledu dolů do dolu jsem vykulil oči. Kde člověk uvidí na dně obrovské jeskyně ruský kolo? A nejen ruské kolo, taky tam bylo dětské hřiště, minigolf, pingpongové stoly a dokonce malé amfiteátrové divadlo. Dolů jsem musel sejít cca 244 schodů (jak spočítala Bohunka) anebo vystát dlouhou frontu na prosklený výtah ( jak z filmu Skleněné peklo). Dole jsme šli s Milánkem a Bohunkou na ruské kolo. Stálo to jen asi 5lei a kde jinde něco podobného zažijete. Ve vedlejší sluji byl spodek zaplavený vodou a vzniklo tam solné jezírko, po kterém se můžete projet vypůjčenou lodičkou. Zajímavostí byly sloupy veřejného osvětlení trčící ze slané vody. Tady byla na místě otázka z mého oblíbeného Saturnina, ohledně vedení elektrifikace pod vodou: Myslíte, že je to bezpečné? Víc k vidění tam nebylo, a tak jsme se šli zase pařit na slunce.

Další zastávku nám Milánek naplánoval v kaňonu Cheile Turzii. Je to jen kousek od Turdy. Když jsme zaparkovali v údolí, zajel jsem si to ještě nafotit zhora. Tam jsem titul blbce výletu vyhrál podruhé. Nafotil jsem si nejen vstup do kaňonu, ale i slušnej liják nad Turdou. A já se ani nepodíval, že se to žene na nás! Dole u vjezdu na parkoviště jsem ještě zastihnul Laba, Jirku a Elišku, jak se cpou pečeným Krtkem (tak říkají trdelníku). Šli jsme kus podél potoka, přešli betonový mostek, za kterým byla zavřená dřevěná prodejní budka a pokračovali cestičkou v lese. Za chvilku přišlo to, co muselo a začalo lít jako z konve. Velice rychle jsme se rozhodli, že se vrátíme pod stříšku budky a přečkáme tam déšť. Bohužel pod budkou už bylo plno a tak jsme se schovali aspoň pod most. Když pomalu přestávalo pršet, přišel šťastný a úplně promočený Milánek s Bohunkou. Protože naše podmostská část výpravy propadala silné trudnomyslnosti, vytáhla Bohunka svůj převlek tučňáka a tím zachránila celou výpravu.

 

Předposlední nocleh výletu jsme si předem prohlídli kousek nad Turdou, u slepé cesty vedoucí k nějakému pensionu. Tradiční pití piva, rozbíjení táboru, hledání dřeva na oheň a večeření bylo zpestřeno neustálými přejezdy aut kolem nás. Absolvoval jsem i své premiérové komplet umytí v horském potůčku. Večer vzpomínáme na nesmrtelné audio nahrávky, jako Hoří hospoda Horních Heršpic a sprostá verze Babičky. Dnešní večer otevírám svou flašku ukrajinské vodky s tím, že jsem ji chtěl vypít s kamarády a tak ji teda ochutnáme. Troufale prohlašuji, že pokud mi zbude, přivezu ji za rok dorazit na Krucík. Tak uvidíme.

Ráno se odjezd zadařil kolem půl deváté směr Penny market v Turdě. Opět nakupujeme zásoby a hlavně piva už teď, abychom se už nikde nemuseli zdržovat nákupy. Na jedné ze zastávek dnešního dne - u osamoceného stavení na hřebeni - dáváme krátkou zastávku. To, že se kravám přivazuje hlava k noze, aby nemohly chodit rychle a daleko, jsem věděl, ale svázat přední nohy dohromady koňovi tak, aby se mohl pohybovat pouze jakýmisi přískoky, to bylo celkem drsné. Zvlášť pro nás, pro které je kůň jeden ze symbolů svobody. Ten kůň kolem nás přeskákal silnici a zalez si do polorozpadlé garáže. Bohunka si zatím fotila svého plyšáka s jiným koníkem, klidně odpočívajícím na sluníčku.

 

Opouštíme silnici a najíždíme na lesní cestu tvořenou pouze šutry a vyčnívajícími kusy skály. Zvětšujeme rozestupy a každý si volí vlastní cestu. Občas si zanadávám, když se mi nepodaří vyhnout se většímu šutru, ale pořád to není nic, co by motorka s továrním nápisem Rally touring nezvládla. Uprostřed lesa v Rumunsku zastavujeme u skupinky Čechů s problémem u čtyřkolky. Milánek se pokoušel pomáhat. Brzy ale zjistil, že zde mu jeho improvizační talent a legendární opravářský kumšt nebude nic platný. Borcům se totiž podařilo na čtyřkolce utrhnout ventilek. Ujistil se aspoň tedy, že od nás nemůžou nic potřebovat a pokračujeme dál a vyrážíme úzkými asfaltovými serpentýnami vstříc našemu poslednímu noclehu.

 

Zde tradičně fest zmokneme. Než totiž stihneme najít nějaký plácek na bezpečné převlečení, jsme všichni dost mokří. Později, na druhý pokus, trefujeme odbočku ke kempu, kde už nás vítá dobře známý povrch z bílých kluzkých kamenů. O tom jak můžou být ty velké trčící šutry nebezpečné, svědčí jedna výmluvná černá čára s olejovou kaluží na konci. Sjíždíme do kempu, kde je tráva tak podmáčená, že motorky nejdou postavit ani na centrální stojany. Eliška, která si jako jediná nemusí držet motorku, hledá pro všechny nějaký šutr, kterým by bylo možné podložit stojánky. Rozbíjíme tábor a nenačínáme piva. Jsou totiž teprve dvě hodiny odpoledne. Dáváme rychlý oběd a zvedáme se na turistický výšlap. Po zkušenosti ze včerejška a s ohledem na černá mračna si beru jen horní díl nemoků, mikinu, čelovku a sandály, kdybychom šli vodou.

Jedna z prvních zastávek na hraně propasti bylo místo, kde původně stála dřevěná vyhlídka. Můžeme se jenom dohadovat, jestli spadla sama anebo se v nějakém Rumunovi hnul pocit pro bezpečnost a rozebral ji. Protože ty trámy, které tam zůstaly, vypadaly dost ztrouchnivěle. Výhledy z vrcholu skalnaté stěny byly i bez visuté vyhlídky nádherné. Protože jsme chtěli jít dolů, museli jsme obejít celý kráter na stěnu plnou sesunutého štěrku, po kterém se muselo obzvlášť opatrně. Hrozilo totiž nebezpečí, že šutry uvolněné pod někým nahoře by se pak nezadržitelně skutálely na ty dole. Na dně propasti jsme pokračovali ještě níž do jeskyně. Tam to bylo ještě náročnější, protože jsme se museli spolehnout už jen na světlo čelovek a navíc tam bylo kluzko, vlhko a mlha. Na dně na nás čekal potok, ve kterém bylo naštěstí málo vody, a tak se dalo při trošce obratnosti a štěstí doskákat na druhý konec jeskyně po šutrech čnějících z vody. Konec jeskyně byl nádherný a měl nezapomenutelnou atmosféru. Voda tekla odněkud zhora a vysoko nahoře bylo malé okénko pouštějící dovnitř slabé světlo. Úplný fotografický ráj plný přechodů světla a stínů.

Cesta zpátky do kempu, jak už to bývá, byla rychlá. Jakmile jsme vylezli z jeskyně, ihned nás pohladilo teplo. Pustili jsme se vyšlapanou cestičkou vedoucí napříč propastí. Šplhat kozí stezkou a zvládnout u toho vtipkovat při focení byla pro nás hračka. V kempu jsme dali dohromady poslední lei a dobře je investovali - do piva. Milánek s Bohunkou vyrobili tradiční zakončení jejich cest – chlebíčky. Na večer se tábořištěm prošlo stádo krav vedené pasáčkem. Jirka si chce dát vítězný doutník, ale před tím nás poučuje, jak ho správně zapálit a proč nepoužívat benzínový zapalovač (kvůli chuti benzínu). Po této přednášce jsme ho znejistěli dotazy na stav jeho nádrže a nedali mu pokoj tak dlouho, až šel podojit Tygrovi nádrž. To se ukázalo jako ne úplně snadná práce a Jirka se benzínu několikrát napil. No, nevím, jak mu pak ten doutník, zapálený plynovým zapalovačem, chutnal. Milánek si zkusmo potáhl taky.

 

Ráno v šest odjíždíme, a protože se nad námi honí mraky, tak po předešlých zkušenostech (každý den jsme zmokli) si rovnou oblékám nemoky. Říkám si, když už nic, aspoň budu ostatním déšť odhánět. To zafungovalo, protože nespadla ani kapka. Na hranicích s Maďarskem, během čekání na odbavení ostatních, Milánek zjišťuje, kde se kupujou dálniční známky. Na poslední zastávce před Bratislavou odhaduji, za jak dlouho budu doma, a dostává se mi ujištění, že Bratislava není nikdy zacpaná. Pak jsem koukal na oblohu nad Bratislavou a dostalo se mi ujištění, že se nám to vyhne. No, v kolonách v Bratislavě nás to slušně pokropilo a já tím pádem mohu říct, že jsme zmokli každý den. Už teď na to ale vzpomínám v dobrém, stejně tak jako na celý výlet. Už teď, bych jel znovu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE