Cesta na legendární North Coast 500

Ráno si dáváme snídani, která byla v ceně a brzo vyjíždíme do druhého dne. Dnes nás čeká přibližně 300 mil, tedy ještě o 20 mil více, než včera. Jedeme chvíli po A94 na sever, poté se napojujeme na A93 a držíme stejný směr. Po úžasných silnicích a ještě úžasnější zelenou přírodou pomalu stoupáme do hor a jedeme směrem do Cairngorms National Park. Silnice se vlní tuhle doprava, támhle doleva, převážně nahoru, občas trošku dolu. Někdy je krásně široká, občas se zúží, ale to je už ve Skotsku normální. Čas od času zastavíme na focení, na občerstvení. Panoramata, co se nám naskýtají, se ale snažíme absorbovat co nejvíce pouze vizuálně, tolik času nemáme, abychom pořád stáli a fotili.

    Míjíme Glenshee ski areál a někde cestou navlékáme komplet nepromoky. Míříme na Balmoral, kam ale stejně nedojedeme, protože se pár metrů před ním stočíme na B976. Jen úsek přes národní park by vydal na přírodovědnou expedici. Příroda tady se snad nedá ani popsat, pokud teda nejste J. R. R. Tolkien nebo někdo jemu podobný. Mimochodem, někde cestou jsme minuli Cock Bridge, ale ceduli tu už dávno někdo ukradl, takže ani nevíme kde a fotku proto nemáme. Škoda. Na okraji národního parku zastavujeme v Carrbridge na tankování, a protože máme trochu časový skluz, co nejrychleji vyrážíme dál a trošku zrychlujeme. Ještě nás čeká 36 mil. Sice se to nezdá moc, ale musíme stihnout projet přes Inverness a ještě k tomu do něho zajet. Já potřebuju věci na opravu Ducati a Speedy Gonzales kvalitní nepromokavé rukavice.

    Na plánovanou prohlídku Singleton Distillery přijíždíme na poslední chvíli. Prohlídka nás vyšla £22 za osobu a trvá přibližně hodinu a patnáct minut a je zakončena ochutnávkou. Na otázku, zda někdo řídí a proto nemůže pít a potřebuje lahvičky, aby si ochutnávku odvezl s sebou, se zbytek skupiny se smíchem podívá směrem k nám, k jediným čtyřem týpkům v motorkářským. Jasně, naše ruce letí nahoru. Nejsme ale jediní, pouze jsem jediní, u koho to bylo naprosto jasné. Následuje káva a další okamžiky cesty jsou věnovány hledání místa, kde se naobědváme, v destilérce nedostali zásobování, takže tam to nejde. Chvíli bloudíme po okolí, až se rozhodneme, že pojedeme dál a na něco cestou narazíme.

    V tuhle chvíli, od Inverness nahoru konečně najíždíme na NC500. Přesun skončil a teď začíná to, kvůli čemu jsme tady. B9169 nás přivede na A9, které se držíme až do Latheron, ale to trošku předbíhám. Ve Skotsku vedou čtyři silnice, po východním pobřeží, po západním pobřeží a dvě napříč (řečeno s nadsázkou).  My vyzkoušíme dvě z nich, teď volíme tu po východním pobřeží. Podle Martina jedeme NC500 v protisměru, ale takhle jsem to kvůli pozdějšímu projetí Applecross pass naplánoval záměrně. O tom ale až dýl. 

    Prvních několik desítek mil jedem normální přírodou, lesy, pole, s občasným výhledem na moře po pravé straně. Silnice je příjemně široká, rovná a s kvalitním povrchem. To pravé Skotsko, tedy pro mne, začíná někde za Dornoch Firth Bridge. Příroda se změní na hornatou, drsně nehostinnou, ale úchvatně okouzlující. Stromů ubývá, skal, kamení a travin přibývá. Prostě pastva pro oči. Část mne by se sem nejradši okamžitě přestěhovala. Cesta se začíná více vlnit, asfalt různě mění svou kvalitu a na xichtě pod nosem mám obrovský rohlík. Co nás tu čeká se nedá slovy ani popsat, vážně se to musí zažít. Bez jakékoliv zastávky jedeme až do Wick, kde zastavujeme na tankování. Rychlý cigárko, prohodíme pár slov a valíme dál směrem na John o’Groats, kde se náš směr výpravy stáčí z východu na západ a už nestoupáme dál na sever. Teda alespoň to tak vypadá na mapě. 

Další zastávka je Dunnet Head, nejsevernější bod pevninské anglie. Někde na cestě sem od John o’Groats mi Ducati sežrala espézetku. A to rovnou dvakrát. Při vyšším tempu a menších hopech na silnici se značka při jednom zhoupnutí dostala mezi blatníček a zadní pneu a už to bylo. No a pak teda ještě jednou. Z Dunnet Head už to máme jen pár mil na ubytováni North Coast Property – North Coast House v Thurso. S cenou £180 je to nejdražší ubytování naší cesty. Ale rozhodně to stojí za to. Každý z nás má na spaní vlastní pokoj, krásně vybavená kuchyň, předzahrádka na zaparkování čtyř motorek, bába Keliška v podobě dědka Keliše na hlídání okolí z okna bydlí hned vedle nás a Lidl jen přes ulici. Prostě bomba. Dnes bylo dost času a nálady na opravu Ducati, takže opět svítí a bliká. Na večeři volíme místní hotel, kde potkáváme dva stoly Čechů a slovenskou servírku.  Dáme jídlo, dva cidery a míříme na ubytování. Mám toho plný kecky a spát jdu dnes první.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE