Skotsko 2022 - North Coast 500 (NC500)

Následoval náš první průjezd hrdým Edinburghem, který jsme měli v itineráři až v posledních dnech naší cesty, ale byl po cestě na start NC500 tak jsme projeli samým centrem, oči jsme valili při průjezdu hlavní historickou ulicí a pohledem na majestátný hrad, a u moře jsme začali hledat naše první ubytování na ostrovech. Zde jsme již viděli "TO" Skotsko jak jsme si jej celou dobu představovali. 

Věděli jsme, že náš původní cíl Inverness (start značené NC500) byl ještě daleko a také jsem ještě cestou chtěli vidět pár míst, tak jsme našli pěkné ubytování v hotelu se snídaní ve městě Dunfermline. Toto město bylo dokonce ve středověku hlavním městem Skotska a tak bylo plné historických památek, které nás nutili se alespoň trochu zorientovat ve Skotské historii (předtím byl studijní materiál hlavně film Statečné srdce). Dunfermline je také rodným městem pana Carnegieho, který se díky svým ocelárnám dostal v Americe k velkému bohatství (je brán jako druhý nejbohatší člověk v historii po Rockefellerovi) a pro nás byl hlavně známý ve spojení se slavnou Carnegie hall v NY. Opět jsem si uvědomil, že cesta není jen příroda, zatáčky, pohoda, ale také se celkem vzdělám – poněvadž na místě spojeným s takovouto historií si to člověk tak nějak lépe představí a hlavně zapamatuje. Ale dost historie a informací, které si každý může dohledat. Večer proběhlo povinné pivko v klasických skotských pubech, povinné fish and chips a ráno na snídani nás čekalo první setkání s národním jídlem Skotska = haggis. Slyšel jsem, že to není úplně mňamka a ještě k tomu nemám preferenci v ovčím mase, ale musím upřímně říci, že je to dobré a po zbytek cesty jsem si to pravidelně dával. Prostě je to taková okořeněná jitrnice, která zasytí. Vlastně vůbec skotské snídaně jsou velmi vydatné a také mají prokazatelně vliv na figury skotských obyvatel a hlavně obyvatelek. Čím jsme se totiž dostávali více na sever Skotska tak se kolega Vláďa stával téměř nejhezčí, a hlavně nejštíhlejší ženskou. Plán na další den bylo dojet poblíž Invernesu, ale plány jsou od toho aby se měnili tak jsem se díky cestě a zastávkám sotva dostali do Spey walley whisky trail, která je vyhlášená koncentrací těch nejslavnějších palíren whisky na světě. Ale detailně více trochu níže, poněvadž cestou ještě bylo pár velice zajímavých (hodně zajímavých) míst, která způsobila naše zdržení. Ale času je dost, takže jaképa zdržení, věděli jsme, že nemá cenu spěchat a něco vynechávat jen kvůli tomu, abychom dorazili do plánovaného cíle. 

První naší zastávkou druhého dne na ostrovech bylo městečko St.Andrews, které je proslaveno svojí katedrálou, a hlavně nejstarším golfovým hřištěm na světe (tvrdí tedy v St.Andrews). Zbytky katedrály jsou opravdu monumentální a díky své architektuře působí i velmi odlišně než stavby v naší kotlině. Dokonce to byla v té době (1158) nejvyšší stavba ve Skotsku. Nejsme žádní obdivovatelé architektury a už vůbec ne znalci ostrovní historie, ale na tuhle památku jsme koukali vážně s otevřenou hubou. Opět nespočet fotek našima iphonama (to jen pro případné komentáře na kvalitu našich fotek) a přejezd k nedalekému golfovému hřišti. Zde jsme měli štěstí, že se připravoval velmi prestižní turnaj, který oslavoval 150 let fungování tohoto jednoho z největších golfových turnajů. I přes veškeré přípravy a slávu zde byla všude přítomná pohoda a možná by nás nechali na motorkách dojet na samotný finální green. Přes naše dotazy, zdali se můžeme projít nám bylo opakovaně sdělováno, že v pohodě, žádný problém. Tak jsme se v motorkářském mundůru procházeli po místech kde za necelý měsíc chodili chlapy s holemi a pak si došli pro nemalý šek na dolary. Zážitek, ale protože nejsme ani jeden aktivní ani pasivní hráč této hry, kterou zde můžete praktikovat téměř v každé vesnici, tak jsme si naordinovali občerstvení u nedaleké pláže, která je souběžná s celým golfovým areálem. Ač větrno, ale krásné polojasno jsme si dali výbornou zmrzlinu a dortík. 

Dalším bodem byla skotská vysočina Cairngorms národní park, kde je pro nás hlavně druhý nejvyšší pass ve Skotsku – Old military road kolem hory Cairnwell. Krása střídá nádheru, opravdu super poježdění a nemá cenu cestu popisovat, poněvadž některé zážitky jsou nepřenositelné. Stále nám přeje počasí (sem tam oblačno a krátké sprchnutí) a provoz téměř žádný. Právě silný provoz a počasí bylo velkým strašákem, ale náš počátek cesty byl zalitý sluncem (těch pár kapek bylo jen zpestřením – a provoz téměř žádný). Za každým horizontem na skotské vysočině se otevře nádherný fotogenický pohled plný zeleně a dalekých výhledů. Takhle jsme si to Skotsko nějak představovali, a to jsme ještě zdaleka netušili co přijde dál za parády. Když už jsme jeli cestou, tak jsme se rozhodli navštívit i Balmoral, což je místo, kde tráví víkendy královská rodina -  a kde zesnula královna Alžběta.  Bohužel jsme na místo dorazili 5 minut před zavíračkou, tak jsme se již na kafíčko ke královně nedostali, ale stejně bychom asi pořídili kafe levněji, než byl vstup do zahrad tohoto zámku. 

Ale po odbočení na silnici B976 jsme té královské rodině tedy záviděli. Ty výhledy na skotskou vysočinu, ty zatáčky (až se divíme, že královská rodina preferuje Land Rovery před motorkami) – jedním slovem kýč, nebo jak říká jeden z našich kamarádů – Romantika jak pánské přirození. Výhledy na Carn a Bhacain, kam chodí královská rodina na lov a procházky je opravdu dechberoucí a o to víc, když vám stále přeje počasí. Škoda jen, že celé území je oplocené a soukromé (ale to vlastně skoro každá část Skotského venkova). Mít možnost a chlupatější gumy tak místní šotolinky v dálavě by určitě poskytli další jiný rozměr zážitku. Ale jestli se budeme s otevřenou hubou kochat na každém místě 10 minut a více tak nikam nedojedeme. Stále jsme ještě nedosáhli oficiálního startovacího místa NC500 tak bylo na čase vzít za hefty. 

Jenže v cestě stálo ještě místo, které jsme rozhodně chtěli prozkoumat důkladněji. To místo je vyhlášené výrobou whisky a je zde velká koncentrace těch největších výrobců, nebo těch nejkvalitnějších výrobců. Jedná se o Speysiede (The Malt Whisky Trail). Nejsem tedy vůbec znalec, a určitě nerozeznám skotskou od irské, ale tahle místa musí oslovit každého chlapa. Každá destilerka má svoje kouzlo i když u některých jsem si představoval jakési větší kouzlo, prostě to byla hala kde byl napsaný světoznámí nápis a já čekal něco jako více – nikde nic, vše v tomto malém baráku poblíž vesnice. Rozhodli jsem se, že se ubytujeme v malém hotýlku přímo v centru této whisky provoněné lokality. Eastbank hotel ve městečku Rothes asi uplně 3 hvezdičkám, v tomto případě várnicím, neodpovídal, ale místní whisky bar a vydatná skotská snídaně 2 českým motorkářům dostatečně posloužil. Ve městečku Rothes jsou dvě destlilerky, Glen Spey a Glen Grant, z čehož Glen Grant je ve vlastnictví společnosti Campari a je tedy světově uznávaná (minimálně komerčně). Provedli jsme krátké návštěvy, poněvadž výrobny jsou opravu malé a nečekejte zde žádné obrovité stavby. Večer jsem poseděli u piva a paní domácí nám doporučila degustaci whisky, které tedy měla takových značek, že by se za to nestyděli ani v Pelhřimovském muzeu rekordů. Převážně z finančního hlediska jsme provedli košt 4 značek, přičemž nám bylo místními řečeno, že se ty lokální značky nedají pít a že máme zkusit jiné lepší značky, které nám ale nic moc neříkali. Rád bych vám popsal chutě po rašelině, nebo námořních pytlích nakládaných v rybím nálevu se solí, ale já cítil prostě whisky (i když chuťové rozdíly tam byly). 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE