Ducati Scrambler 1100 Tribute Pro vs BMW R nineT Pure: Moderní technika v klasickém hávu

Možná namítnete, že k Ducati Scrambler 1100 Tribute PRO by z bavorského portfolia lépe pasoval BMW R nineT Scrambler, který se honosí devatenáctipalcovým předním kolem i vyššími zdvihy odpružení a nejspíš budete mít pravdu, protože námi testovaný BMW R nineT Pure má svým pojetím blíže k silničnímu roadsteru.  Jenže v tom případě bychom pak museli řešit, jestli by se do tohoto testu lépe nehodil některý ze tří sourozenců jeho dnešního soupeře, kterými jsou „běžný“ PRO, DARK PRO či SPORT PRO. Zkrátka se nám zde dnes sešli právě tito dva zástupci a vy se tak budete spolu s námi moci zamyslet nad tím, jestli by vám vyhovoval lépe stroj zaměřený čistě na asfalt, případně ten, se kterým se motorkářského faux pas nedopustíte ani ve chvíli, kdy s ním vyrazíte do lehčího terénu.

Scrambler vs roadster - který by vyhovoval právě vám?

Ducati Scrambler 1100 Tribute PRO mi padla do oka hned při prvním společném kontaktu a já se už během jejího přebírání nemohl dočkat chvíle, kdy s ní začnu ukrajovat první testovací kilometry. Je totiž doslova ztělesněním sousloví „klasický motocykl“ a já si při pohledu na ni hned vzpomněl na týpky, kteří v sedlech jejího prapředka Ducati Scrambler 450 vyrazili ztrestat Buda Spencera a Terence Hilla ve filmové komedii „Jestli se rozzlobíme, budeme zlí“. Přesně takhle strohý design totiž má i její jedenáctková následovnice, která je skvělým důkazem toho, že v jednoduchosti je síla - ať už v základních rysech (trubkový rám, vzduchem chlazený motor, vyplétaná kola…) či detailech dotvářejících celkový dojem (minimalistické blatníky, blinkry, jednoduchý displej…). Vše podtrhují kvalitní komponenty, jako je plně stavitelná 45mm vidlice Marzocchi USD, seřiditelné zadní odpružení Kayaba nebo brzdy Brembo se čtyřpístkovými radiálními třmeny. Nostalgickou vzpomínku na někdejší jednoválcové Scramblery evokuje sytě žlutá barva, kterou se honosí pouze verze Tribute PRO, připomínající však výročí padesáti let, před kterými spatřil světlo světa vzduchem chlazený motor se dvěma válci sevřenými do charakteristického „eL“. Tahle mašina má dokonalý styl a za vzhled tedy ode mne dostávají boloňští designéři jedničku s hvězdičkou!

Ducati Scrambler 1100 Tribute PRO je ztělesněním sousloví "klasický motocykl"

Také konkurent hraje na podobnou notu a v designu BMW R nineT Pure přesně v duchu jeho označení využívá prvky purismu. Ten (jak nám encyklopedie napovídají), se snaží maximálně oprostit od nepodstatného dekoru a uplatnit především samotnou konstrukci, aby lépe umožnil vnímat základní a důležité složky dané věci. Když se podíváte na tenhle stroj, je jasné, že základním prvkem je motor – a to doslova, protože je skutečně nosnou součástí rámu. Doširoka rozkročený vzduchem chlazený boxer rozhodně nepřehlédnete a jeho vizuální dominance je ještě mnohem výraznější, nežli je tomu u motoru italského protivníka, který je přeci jenom za příhradovým rámem trošku schovaný. Přenos jeho síly na zadní kolo se tradičně obstarává kardan uložený v jednostranném kyvném ramenu Paralever. O notnou dávku vaší pozornosti pak ještě žádá sedmnáctilitrová nádrž a to hlavně díky modrobílému barevnému provedení verze Option 719 Classic (jejíž součástí jsou i kola s drátovým výpletem či některé frézované díly), ale jinak všechny prvky ustupují do pozadí a nechávají tak vyniknout právě tuhle dominantu. Motocykl, který jsme měli k dispozici, byl navíc vybaven balíčkem Komfort Paket, jejíž součástí byl spolu s vyhřívanými rukojeťmi a tempomatem i jízdní režim PRO.

Základním prvkem BMW R nine T Pure je motor

Zatímco sedlo u italského protivníka působí trošku opuchlým dojmem a rozhodně bych si ho dovedl představit o něco menší, tak u BMW je naopak na první pohled poměrně subtilní a trošku vyvolává obavy o jeho pohodlnosti - ovšem jakmile se v něm usadíte, tak zjistíte, že byly naprosto neopodstatněné. Posez u obou strojů je opravdu velmi rozdílný, a zatímco Ducati působí poměrně vysokým dojem, tak u Bavoráku máte pocit mnohem nižší a kompaktnější motorky – ani jsem nechtěl věřit tomu, že rozdíl výšky jejich sedadel je pouhých pět milimetrů. Ducati navíc i umístěním řídítek, celkovou štíhlostí a velmi příjemnou pozicí vestoje potvrzuje, že je to tělem i duší scrambler - a tentokrát tohle slovo píšu schválně s malým písmenem. Chvíli jsem teď přemýšlel, kde jsem už tuhle myšlenku četl, a vzpomněl jsem si, že jsem ji psal sám už před třemi lety, kdy jsme s BMW R nineT Scrambler porovnávali osmistovkový Ducati Scrambler Desert Sled. Tehdejší partičku dokompletovala Yamaha SCR950, ze které jsem byl tehdy trošku na rozpacích, zatímco z německo-italského tandemu jsem byl naopak doslova nadšený. Ducati už tehdy v univerzálnosti své soupeře jednoznačně převyšovala a Bavorák mu ani přes stejný přídomek (a také 19palcové přední kolo) nemohl být v terénu vážnější konkurencí. Dvojnásob to platí o dnes představovaném modelu Pure, který offroadové ambice zcela postrádá, avšak o to víc dominuje na silnici. Jízda s ním je opravdovým požitkem, a i když jsem to čekal na kvalitním asfaltu, o to víc jsem byl překvapený, že jsem si jí víc než na Ducati užíval i na tradičních českých záplatovaných okreskách, kde svůj hendikep klasické vidlice a sedmnáctipalcového předního kola skvěle vynahrazuje nízko položený těžištěm daným konfigurací motoru. Bavorským konstruktérům se povedlo poskládat jednotlivé prvky celku - podvozek, kola, motor – tak perfektně, že mašina je nejenom skvěle stabilní v rychlých zatáčkách na kvalitním povrchu, ale dokonale žehlí nerovnosti i na rozbitých okreskách a navíc je díky nízkému těžišti a velkému rejdu (chcete-li malému poloměru otáčení) perfektně ovladatelná při kličkování v městském provozu. Ducati je při porovnání s ním na silnici trošku rozhoupanější, což je ale díky její univerzálnosti zcela pochopitelné. Není to ale nic nepříjemného – jen si zkrátka musíte zvyknout na to, že trvá o chvilku déle, než se při překlápění mezi zatáčkami nebo po zhoupnutí na nerovnostech zklidní, na rozdíl od stabilního BMW, které tak můžete vodit o něco jistěji a svižněji. V čem má naopak Ducati navrch, jsou brzdy, což bych vzhledem k jejímu lehce terénnímu určení nečekal. Oba soupeři mají dva 320mm kotouče se čtyřpískovými třmeny Brembo, jenže radiálně uložené jsou jen u Ducati, a i když BMW odvádí svoji práci při zpomalování velmi dobře, tak u Italky je tomu na jedničku s hvězdičkou.

Brzdy jsou silnou stránkou Ducati, BMW kontruje motorem

Bavorák body na svoji stranu získává i za projev motoru, který má sice jen o necelých sto kubíků vyšší objem, ale výkon (80,3 vs 63 kW) a hlavně točivý moment (116 vs 88 Nm) už hovoří jasně v jeho prospěch. Na rovinu – ten rozdíl není znát jenom na papíře, ale o to výrazněji se ukáže i při jízdě! Pokud přistoupíte k těmto strojům (podobně jako my s Vláďou v úvodu videa) se zakořeněnou představou: „sportovní Ducati vs flegmatické BMW“ tak budete překvapeni, jak rychle se vám tenhle předsudky začnou bortit. Ne že by Ducati byla líná, ale motor BMW je sportování rozhodně nakloněnější a úplně z něj cítíte chuť po svižné jízdě. Navíc svoji sílu distribuuje uhlazeněji a také ve větším spektru otáček nežli Ducati. Té se v nízkých otáčkách moc nelíbí a nebojí se to dát najevo, což překvapí zejména u stroje, který nabádá i k offroadovým vložkám, kde se hodí právě vstřícnost při pomalejší jízdě v nízkých otáčkách. Neberte to ale jako mojí stížnost, protože to bych si tím vlastně protiřečil! Na jednu stranu bych totiž chválil neuhlazený projev charismatické Italky a hned bych ji pokáral za to, že má občas při jízdě svoji hlavu a není tak poddajná jako poslušný Němec? V žádném případě bych nechtěl, aby to tak vyznělo – vždyť právě proto máme vzduchem chlazené Italky tak rádi! Dalšími věcmi, které k těmto italským strojům již neodmyslitelně patří, je skvělý zvuk, který dokresluje a podtrhuje jednostopý zážitek, a také vedro sálající od zadního válce. Bez toho bych se však naopak určitě obešel – kdo někdy jel na vzduchem chlazené Ducati, tak ví, o čem píšu…

V anotaci je psáno, že obě mašiny spojuje klasický vzhled a zároveň značné množství elektropomocníků, kteří se starají o jízdní komfort a také vaše bezpečí. V první řadě jsou to jízdní módy, kde Ducati nabízí tři (Active, Journey a City), u BMW se pak ve standardu musíte spokojit se dvěma (Road a Rain), případně doplatit třetí Dynamic. Oba stroje mají i „chytrá“ protiblokovací zařízení beroucí v úvahu úhel náklonu při brzdění - u Ducati zvané Cornering ABS Bosch, u Bavoráku pak BMW Motorrad ABS Pro a samozřejmostí je v obou případech i nastavitelná kontrola trakce.

Oba stroje mají společný klasický vzhled, ale značné množství elekktroniky

Jakou mašinu bych si vybral pro sebe? Dnes bych měl výběr trošku složitější, protože i když každá nabízí něco jiného, tak v mých očích jsou síly obou protivníků přesně 50/50. Bavorák mě tentokrát oslovil hlavně samotnou jízdou – jeho motor vykazuje nejenom víc síly, ale i vyrovnanosti a zároveň větší chuti po sportovním zážitku. Skvěle mu v tom sekunduje i podvozek, kde se povedlo skloubit stabilitu i obratnost i přes to, že Scramblerův je technicky na vyšší úrovni. Ten ale svůj „asfaltový“ hendikep dohání vyšší univerzálností, protože v něm dostáváte „dva stroje v jednom“ a po svižné vyjížďce s partou silničářů můžete vyrazit na pohodový terénní výlet, během kterého budete s bandou vousatých scrambleristů bloumat krajinou, trávit večery u rozpáleného ohně a spát v trávě pod širákem vedle téhle krásné Italky. Protože u mne právě tahle univerzálnost zvítězila, ve svojí garáži bych viděl raději Ducati Scrambler 1100 Tribute Pro.

Ducati Scrambler u mne zabodovala svojí univerzálností

Informace o redaktorovi

Martin Hakl (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 180 cm
Vláďa Novotný (Odebírat články autora) - Výška testovacího jezdce: 173 cm
Jiří Jevický - (Odebírat články autora)
Jan Hrubeš - (Odebírat články autora)

Klady a zápory

Který model byste si vybrali vy?

1. BMW R nineT Pure
   Hlasováno: 77x
2. Ducati Scrambler 1100 Tribute Pro
   Hlasováno: 56x

Hlasování

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE