Ducati Scrambler 1100 Tribute Pro vs BMW R nineT Pure: Moderní technika v klasickém hávu

Text: Martin Hakl , Vláďa Novotný | Foto: Jiří Jevický | Video: Jan Hrubeš | Zveřejněno: 11.8.2022 | Zobrazeno: 13 860x

Kapitoly článku

Vzducháče stále žijí

Ne, ne a ne! My je nedáme a jejich srdce zachráníme! Tak nějak musela vypadat rebélie zarputilých motorářů na meetingu v Boloni i Mnichově, kdy se nad vzduchem chlazenou klasikou stahovala mračna. Dobře, že se za ně rvali a že si prosadili zachování vzduchem chlazeného desmodromického elka, respektive vzduchem chlazeného boxeru i za cenu upgradu na Euro 5. S Martinem se shodneme na tom, že právě zábavné a charismatické motory jsou tím nejlepším na této evropské dvojici a strašně moc nás baví.

Jasně, asi nikoho nepošlou do kolen při pohledu do technických tabulek, to tak prostě je, ale oni to udělají v okamžiku, kdy dostanou napít oktanového moku a předvedou se v plné parádě na silnici. Vsadím boty, že v tu chvíli čapnou za srdce kohokoli. Ten zvuk a ten jejich svérázný projev prostě stojí za to. Aby to ale nevypadalo, že jsou to totální holátka bez špetky elektroniky, tak je potřeba podotknout, že BMW i Ducati mají elektronických asistentů až na půdu a dá se říct, že klasickým vzhledem se snaží tak trošku blafovat a dá se říct, že jsem jim to sežral i s navijákem. Holt doba je taková a elektronika se nasazuje už i do krosek, tak buďme rádi za ty motory a špetku klasiky, co nám dávají.

Pojďme ale do sedel, protože oč tu běží. Právě v tuhle chvíli se opět přesvědčuji, že Ducati a BMW jsou dost rozdílné. A to na rovinu říkám, že jsem to čekal. Sezení za řídítky BMW R nineT Pure kombinuje vzpřímenou pozici hodnou naháčů a když to přeženu kafáčů, kdy je cítit tělo situované lehce dopředu k širokým řídítkům. Ač to nevypadá, sedlo nabízí kus pohodlí a na pohodu dosáhnu na zem oběma chodidly i s výškou 173 cm. Příjemné je pocitově níž položené těžiště, což má na svých bedrech dole položený boxer a vlastně celkově nízká stavba mašiny, co ve mně evokuje pocit žehličky. A jak odpoví Ducati Scrambler 1100 Tribute Pro? No jasně, že po svém, moc podobných rysů nejde očekávat. Už proto, že nechce být nic dlužen názvu Scrambler, stojí na větším předním osmnáctkovém kole a vyšším podvozku.

Možná proto mě nepřekvapuje pocitově vyšší stavba a vnímání sedla ve vyšší výšce, než je u Báwa. Ve skutečnosti je rozdíl jen pouhopouhých 5 mm a já bych ho šacoval mnohem větší. Také tady v klidu došlápnu a s manévrováním na místě nemám sebemenší problém a jsem si jist, že vrásky na čele neudělá ani menším postavám a drobnějším slečnám. Jízdní pozice je pochopitelně pohodlně vzpřímená a ruce na řídítkách jsou relativně vysoko, alespoň co se porovnání s R nineT týče. Myslím, že pocit za řídítky naprosto přesně říká, jak to bude fungovat na silnici a otázkou zůstává, jak se předvedou koncepčně hodně rozdílné motory, kvůli kterým jsme si tyhle stroje postavili proti sobě. Také všechno kolem nich je jiné, a tím mám na mysli třeba rozdílné pérování, kardan vs. řetěz nebo kola 17“/17“ vs 18“/17“.

Ducati a BMW si stále dokola prohazujeme, a to jak v průběhu cesty po okreskách s různorodým povrchem, tak na kratším úseku, který si dáváme párkrát dokola. I tak ale stačí chvíle a všechno je jasný jako facka. Vzhledem k tomu, že oba motory jsem si už vyzkoušel dřív, jen se utvrzuji v tom, že vzduchový boxer od BMW se stále umí pěkně zavrtět při vrknutí plynem, jede neskutečně plynule a nepřestává mě bavit mohutným spodkem. Fakt mi dává kombinace jednoduchého naháče s minimalistickým vzhledem a motorem s válci trčícími do strany smysl, i když chápu, že se to nemusí zamlouvat úplně každému. R nineT může působit jako kavárenský povaleč, který nikam nespěchá a jede na vlně „mouchy, snězte si mě“. Jenže omyl, on se umí hodně slušně rozparádit a upalovat jako střelený. Nabízí parádní spodek, zrovna tak výborně použitelné stření pásmo a na druhou stranu o něco vlažnější vršek. Co mám rád, to je plynulost a to, jak je motor v celém rozsahu krásně lineární.

Motor Ducati se ukazuje v docela jiném světle a na rovinu říkám, že rozmlsaný mohutným spodkem boxeru u něj postrádám větší zátah od nízkých otáček. Jakmile se ale dostávám do středního pásma a dál, je o zábavu postaráno a Scrambler uhání s italským temperamentem. Tady si jedenáctkový desmáč doslova lebedí a jasně říká, že je mu šumák, jak funguje jeho německý sok a budu to já, kdo se musí přizpůsobit. Oproti BMW cítím za řídítky Ducati nějaké vibrace, jenže to jsou přesně ty, které tu chci a které mi téhle mašině skvěle sedí. Teď je možná na místě srovnání v jižanskou náturou v porovnání s akurátní germánskou a nebojím se říct, že je to při jízdě na mašinách prostě cítit. A co je ještě na Ducati cítit? To je topení do pravého stehna a vzhledem k tomu, že jsou dneska teploty kolem třicítky, není to ono.

Ducati dělá dojem vyšší motorky na komfortnějším pérování a opět jsem u toho, že vlastně odpovídá kategorii Scrambler, která má pochopení i pro ježdění na nezpevněném povrchu. Jasně, nemá cenu tvrdit, že Ducati Scrambler 1100 Tribute Pro platí za offroadově laděného jedince jako je třeba jeho brácha Deser Sled, on je především silniční záležitostí. Navzdory osmnáctkovému přednímu kolu a v porovnání s BMW s více hrubším vzorkem pneumatik funguje na silnicích velice dobře a řídí se mi moc hezky. Scrambler je obratný, ochotně reaguje na změnu směru a působí lehce do ruky. Tohle je fajn a nevnímám nic, co by mi vadilo. Dávám si stejný úsek na BMW a díky bezprostřední konfrontaci vnímám ještě o fous lepší ovladatelnost, stabilitu i jistotu při průjezdu zatáček. To dá rozum, vždyť taky mám pod sebou vyloženě silniční kousek na sedmnáctkových kolech se silničním obutím a tužším pérování, které si nemusí lámat hlavu s tím, aby se dokázalo popasovat s asfaltem i lehčím terénem, jako to je v případě Ducati.

Překvapuje mě, jak dobře funguje přední obyčejná vidlice, která je záležitostí verze Pure a skoro bych se šel pohádat, že je tam upside-down vidle jako u „normálního“ najntýčka. Myslím si, že všichni, co si koupí R nineT Pure, nebudou mít závodní ambice a celkem logicky nebudou očekávat vlastnosti eskových modelů. To dá rozum, nicméně po stránce jízdních vlastností vnímám R nineT Pure jako velice dobrou motorku a sám za sebe říkám, že obyčejné pérování bez možnosti nastavení funguje líp, než bych čekal. Když se zaměřím na brzdy, tak je pravda, že BMW tahá za kratší konec provazu a na Ducati nemá po všech stránkách. Tady se obyčejné třmeny nemají šanci vyrovnat radiálním u Ducati, ovšem to neznamená, že by byly na draka. Na draka není ani rejd, ale je fakt, že ho má BMW o krapet větší a díky tomu se mi lépe otáčí i na užší silnici.

Motorky vybírají hlavně srdcem, celkem zásadně rozhoduje sympatie ke značce a asi nejvíc to, jak moc padne motorka do oka. Jestli se rozhodnete pro Ducati nebo pro BMW, to je celkem fuk, protože ani v jednom případě neuděláte chybu. Jsou to totiž moc fajn kousky, které z mého pohledu vynikají hlavně vzduchem chlazeným motorem a jednoznačně odpovídají filozofii té či oné značky. Spojuje je vlastně docela podobný příběh, kdy dvouválcová klasika byla u modernějších modelu nahrazena vodníky, ovšem je moc dobře, že staré vzducháče generační obměnu přežily, popasovaly se s Eurem 5 a můžou nám dělat radost dál. No dobře, když jde o srovnávák, tak bych měl prozradit svého favorita. Na rovinu říkám, že jsem před svezením měl víceméně jasno a v duchu si říkal, že to bude Ducati, a to nejen kvůli tomu, že se jedná o malinko univerzálnější stroj, který se nebude bránit pohodovému sklouznutí v terénu jako čert kříže. Jenže teď když už je po všem a o motorkách jsem si udělal obrázek, říkám, že to u mě vyhrálo BMW R nineT Pure. Prostě mě bavilo o něco víc a skvěle jsem si užil nejen jeho motor, ale také nečekaně dravou tvář, kterou na první pohled nechce ukázat.