Evropský cestovní duel: Moto Guzzi V100 Mandello S vs. BMW R 1250 RS

Kapitoly článku

Zlí jazykové mohou o motorkách této kategorie klidně mluvit jako o „supersportech pro lenochy“. Ale faktem je, že návrat sportovně-cestovních kapotovaných strojoven je skvělá zpráva pro všechny, kteří na motorkách ocení sportovní říznost, ale přitom se chtějí občas (nebo často) vydat někam dál (nebo daleko).

Co si budeme, hlavní hrdinkou tohohle srovnání je Mandello. Ta kráska pojmenovaná po domovském městě Moto Guzzi, která vlastně není ani prvoplánově hezká, ale ten její italský šmrnc vás donutí zaměřit na ni zrak a nespustit ho. Ne snad, že by byla bavorácká cestovatelka vedle ní ošklivá, ale Guzzi zkrátka už na pohled působí takovým lehčím a svěžejším dojmem, a i ty válce jí drží o něco výš… ne, nejsme ve čtvrté třídě…

Na serióznější nótu – jsou to právě více či méně trčící válce, které značí jednu z mnoha podobností obou strojů. Obě cestovní Evropanky spojuje právě koncepce motoru s podélně uloženou klikou v příhradovém rámu, z toho plynoucí benefit v podobě kardanu k zadnímu kolu, ale i cenová politika. Základní cena s částkou 389 900 korun je totiž stejná na obou stranách, a když jsem téměř přesně vyrovnal i příplatkovou výbavu obou motorek, dostal jsem se opět na prakticky stejné peníze (455 900 za Guzzi a 459 800 za BMW). Rozdíl je v tom, že zatímco u BMW máte konfigurátor jako u aut, v němž si můžete motorku detailně naklikat, u Moto Guzzi se rozhodujete jen mezi základní verzí a verzí S. Ta má navíc semiaktivní podvozek Öhlins, rychlořazení, monitorování tlaku v pneumatikách, vyhřívané gripy a multimediální jednotku pro propojení s mobilem. BMW umí mít všechno tohle, plus nabízí v konfigurátoru několik položek navíc. Na testovaném kusu byl třeba kompletně chromovaný výfuk včetně svodů, bezklíčové startování, příprava na navigaci a hlavní stojan – proto taky testovaný bavorák prakticky v „plné“ stál 481 600 korun.

A jak jsme na tom v nejsledovanějších parametrech výkon-krouťák-hmotnost? BMW s větším boxerem o objemu 1254 cm³ vítězí se 136 koňmi výkonu a 143 Nm krouťáku, s 243 kilogramy mokré hmotnosti je ale o něco hmotnější. Guzzi a její pravoúhlý dvouválec s 1042 cm³ mají 115 koní a 105 Nm, ale kilogramů jenom 233.

Je to právě hmotnost, která mi přišla na mysl jako první při přesedání mezi motorkami. A rozhodně nejde o těch papírových 10 kilo. Jde o to, že když sednu na BMW, mám před sebou prostě pořádný kus motorky. Mohutná kapotáž s větším štítkem mě důsledněji „ukryje“, koleny se zaklesnu do prolisů nádrže, a přestože mám nohy na stupačkách relativně vysoko a k řídítkům uchyceným přímo na brýlích se musím trochu natáhnout, stejně nemám pochybnosti o tom, že tohle je motorka s transkontinentálním potenciálem. A že ten kontinent budu mít přejetý zatraceně rychle.

Jenomže i když zrovna nepoletím 500 a víc kilometrů za den, bude si mě BMW hýčkat jako vlastního. Psal jsem to už u testu naháče R 1250 R, a pro kapotované sportovně-cestovní RS platí to samé – jedná se o jednu z nejuniverzálnějších motorek na světě. Naprosto skvostný je motor s variabilním časováním ventilů. Dvouválec si nechá bez řečí líbit otáčky kolem dvou tisíc, kde reaguje na pokyny plynem absolutně hladce a citlivě. Zátah ve středním pásmu, s točivý momentem vrcholícím už v 6250 otáčkách za minutu, je neuvěřitelně masivní, ale když boxer podržíte pod krkem, radostně se rozmotá až k červenému poli na devíti tisících. Zaplatili jste si celý otáčkoměr, tak ho taky můžete celý využívat – opravdu každá stovka otáček od volnoběhu až k omezovači má svoje opodstatnění a využití. A když se to navíc skloubí s rychlořazením, umožňujícím cvakat kvalty nahoru i dolů v zásadě kdykoliv, budete těžko hledat univerzálnější pohon.

Těžko hledat budete i univerzálnější podvozek. Semiaktivní Dynamic ESA totiž mávnutím kouzelného proutku promění RS z naprosto komfortního stroje, který se velkopansky pohupuje na rozbitých silnicích, na poměrně říznou sportovní motorku, která krásně reaguje a dobře se ovládá. I když rovnou předesílám, že v tomhle ohledu má Guzzi navrch, a že jakkoliv BMW maskuje svoje kila statečně, a třeba brzdy jsou v zásadě perfektní, určitá „hřmotnost“ v něm přetrvává i za jízdy. Při přehazování motorky z jednoho náklonu do druhého si holt musíte trochu víc pomoci tělem.

To Moto Guzzi razí trochu jiný přístup. Zatímco BMW vás na první dosednutí s mateřskou pečlivostí ukryje před vnějšími vlivy, Mandello působí spíš jako naháč. Pozice je maličko vzpřímenější a i nohy jsou níž, ale hlavně nabydete dojmu, že ta drobná kapotáž s drobným štítkem vás přece na delší cestě nemůže před ničím ukrýt. Jenže jak se rozjedete a zrychlíte, celkem rychle se ukáže, že cílem u Mandella bylo vytřískat maximum ochrany z minima materiálu. Už když se italská cestovní krasavice objevila poprvé, nemluvilo se o ničem jiném než o aerodynamických „křidélkách“, která se v závislosti na nastavení vyklápí z nádrže. Jakmile na to dojde, je opravdu cítit, jak se na část trupu a rukou nápor vzduchu snížil, ale i když je tahle vychytávka vážně pěkná, a spojená ještě s elektricky nastavitelným plexi, celkově aerodynamické krytí na Mandellu svou kompaktnost neokecá a pečlivosti BMW zkrátka nedosahuje.

Kde ale Mandello BMW pokoří, to je jeho jadrnost, jakmile se vjede do pěkných zatáček. Nový vodou chlazený agregát od Moto Guzzi je solidně pružný a má silné střední spektrum (byť na raketovou sílu berlínského Boxeru dosáhnout logicky nemůže), jeho kouzlo ale spočívá v radosti z nejvyšších otáček. Zde se za peprného zvukového doprovodu pořádně probere a vykouzlí pěknou výkonovou špičku, za kterou je prostě radost se honit, stejně jako je radost sekat kvalty citlivě odladěným rychlořazením.

Se zvučným dvouválcem pak v zatáčkách sehraje vytříbený duet i podvozek. Semiaktivní Öhlinsy jsou tak nějak od přírody spíš tužší a motorka se na nich vodí jedna báseň, s lehkostí, hbitými reakcemi a skvělou odezvou. Špičkové jsou i brzdy a celkově je potěšení vodit Moto Guzzi v dlouhých i utažených zatáčkách.

Na druhou stranu tak pohodlná, a tak univerzální jako BMW být zkrátka neumí, čímž se vlastně dostávám i k otázce, která z nich je lepší. Obě jsou výborné, jde však o to, co po nich vlastně chcete, a jaký význam pro vás má spojení kategorií „sportovně-cestovní“. Pokud chcete v rychlém tempu absolvovat dlouhé cesty přes několik států, a přitom se stejnou měrou bavit a nechat hýčkat, pak je tu bodrá náruč důsledného, univerzálního a možná trošku macatějšího BMW. Pokud ale chcete víc šmrncu, víc italské říznosti a větší orientaci na zábavu při kratších cestách, šarmantní Mandello vás rozhodně nezklame.