Yamaha WR250X a WR250R

Text: Tomáš Mikšovský , Vláďa Novotný | Foto: Jiří Jevický | Zveřejněno: 2.6.2008 | Zobrazeno: 111 702x

Kapitoly článku

Soukám na sebe poslední chrániče a hlavou se mi honí hříšné myšlenky blátivého opojení. Prsty v tom má Yamaha WR250R, letošní novinka, která se svou motardí sestřičkou WR250X rozšířila rodinku tří ladiček. Prohlížím si ji ze všech stran a jsem nadšen téměř každým detailem. Vypadá dospěle a přitom si na nic nehraje. Vše je maximálně účelové a připomíná ostré soutěžní endura WR-F. Přední blatník, maska s čirým světlem, kovové ostré stupačky, chrániče kluzáků, úzké tvrdé sedlo, vykousnuté brzdové kotouče nebo bílé koncové světlo pod zadním k nebi trčícím blatníčkem.

Jen ten zadní držák spz, jaký nosí třeba supersport R6, mi do oka zrovna nepadl. Být WR moje, asi by šel rychle dolů. Hliníkový kolébkový rám v černé barvě vypadá skvěle, ale vzbuzuje ve mně obavy (které se v průběhu testu potvrdily), že mu motokrosové boty dají pořádně zabrat a začne se odírat. Krabička připevněná k podsedlovce skrývá nářadí a je to, pokud se to tak dá nazvat, jediný „odkladový“ prostor, které erko nabízí. Chladič této dvěpade je pouze na levé straně a prostor pod pravým „prsem“ zaslepil černý plast. Praktické jsou také mini chrániče motoru, tak jak je známe z motokrosových speciálů YZ-F.

Výrobce se netají tím, že při vývoji WR250R vycházel z technologií ověřených z offroadových soutěžních speciálů. Honem do stupaček a uvidíme, jak tomu je doopravdy! Už tvrdší úzké sedlo s výškou 930 mm mluví jasnou offrouďáckou řečí. Otáčím klíčkem a sleduji malý displej za hrazdovými řidítky, kterým by rozhodně slušel chránič. Vyčteme z něj jen ty nejnutnější informace, jako jsou rychlost, denní počítadlo kilometrů, vzdálenost v kilometrech od aktivace rezervy nebo čas. Co taky víc na enduru študovat… Všechny ostatní ovladače jsou úplně stejné jako u každé jiné mašiny, dobře přístupné a bez problému fungující. Stejně tak dobře svou funkci plní zrcátka, kdy výhled není ničím omezován.

Palcem oživím nově vyvinutý čtyřventilový jednovál, jež se neobešel bez ostrých vaček, titanových sacích ventilů, keramického povrchu válce a přímého vstřikování paliva. Ovšem zvuk motoru při volnoběhu jen těžko dožene agresivní tvář WR. Uklidňuje mě až při deseti tisících otáčkách, tam dosahuje svého vrcholu třiceti koníků a to už si pěkně od plic zakřičí. Vydávám se na Vysočinu, pro tamní lesní a polní cesty je enduro WR250R přesně to pravé. Nedá se nic dělat a prvních sto kilometrů mě čeká po silnici na terénních pneumatikách. Teď bych hned měnil s Tommym a pelášil si to hezky na „Xkovém“ WRku.

Než se vymotám ven z Prahy, je příležitost zjistit, jak to wéerku půjde v hustém městském provozu. Je to jak jsem předpokládal, proplétání je díky nízké hmotnosti 126 kilogramů suché váhy hračkou. Podvozek parádně filtruje nerovnosti pražských ulic a díky vysokému posedu je za řidítky wéerka výborný přehled. V rušném centru si užívám akceleraci vysokootáčkového motoru, většinou stíhám nasázet od semaforu k semaforu jedna-dva-tři a už abych brzdil. Brzy mě ani jednou nenechají ve štychu, takže doufám, že v terénu tomu nebude jinak. To už míjím červeně přeškrtnutou ceduli Hl. m. Praha, nastal čas, aby WR250R předvedla silniční kvality.

Stačí prvních pár kilometrů a zjišťuji, že to vůbec není špatné. Obuté terénní pneumatiky nemají na asfaltu takovou přilnavost jako „lepivky“ na WR250X, ale nakonec se s nimi dá zatáčka také prolítnout ve slušným fofru. Standardní nastavení štelovatelného podvozku se zdá být měkčím, takže pro silniční použití by ho stálo za to přitvrdit. Cestovní rychlost, která se dá ještě nazvat pohodlnou, je někde kolem 110 km/h. Noční můrou pro zadnici bude již zmíněné tvrdé sedlo a delší vzdálenosti si zaručeně budete ještě druhý den pamatovat. Několik kilometrů musím wéero prohnat po dálnici, z čeho nemám vůbec radost. Na druhou stranu, na normální silnici jsem rozpálil dvěpade na 146 km/h a teď je šance zjistit maximálku na delším rovném úseku. Výsledkem je číslice 155 km/h. To, co tomu předcházelo, je zážitkem srovnatelným snad jen s karnevalem v Rio de Janeiro. Takový tanec za rozvlněnými řidítky jsem už dlouho nezažil. Důvodem jsou samozřejmě offroadové pneumatiky, protože motard WR250X na sedmnáctipalcích se silničním obutím se valí jak po kolejích.

Konečně přichází chvilka, na kterou se už dlouho těším. Otevírá se nespočet polních a lesních cest. Erko je stejně jako já ve svém živlu a hned zapomínám na otlačený zadek. Většinu jízdy stojím ve stupačkách a koleny si řídím směr, kam WRko pošlu. Poslouchá na slovo a podvozek se nenechá rozhodit ani ztvrdlými vyjetými kolejemi od traktorů. Musím konstatovat, že kolébkový hliníkový rám, společně s upside-down vidlicí a zadní kyvkou jsou nejsilnější stránkou stroje. Troufám si tvrdit, že by si v klidu poradil i s motorem většího objemu.

Přední i zadní zdvih činí 270 mm, to je jen o něco méně, než má ostré efko. Výkon motoru sice nemá šanci konkurovat ostrému soutěžáku WR250F, ale pro vyblbnutí za chalupou, kdy objevíte místa, o kterých jste do teď neměli ani tušení, je ho až kam. Výkon 22,6 kW navíc splňuje podmínky skupiny A a můžou ho tedy sedlat osmnáctiletí teenageři.

Po cestě míjím lehčí motokrosovou smyčku, která připomíná spíš enduro trať. Dva lehčí skoky, dva parádní tobogany, tomu se nedá odolat! S WR si vystačím s prvními dvěmi rychlosti, tobogan proklouznu jak úhoř a chystám se na skok. Hups a erko letí vzduchem, při dopadu se ozývají dorazy, takže by opět nebylo od věci podvozek o něco přitvrdit. Brzdy se chovají v terénu stejně dobře jako na silnici a dají se dávkovat bez použití větší síly. Je fajn, že nejdřív lehce zaberou a až při větším stisku přichází razantní účinek. Dost řádění na trati, vyrážím skrz lesy domů. Zpevněné cesty zasypané štěrkem se dají projíždět svižným tempem v mírném driftu, takže závěr dne zakončuji nadšeným úsměvem pod přilbou.

Yamaha WR250R je velice povedeným endurem pro každý den. Výborně si poradí s nástrahami velkoměsta, na asfaltové silnici nezklame a nejvíc zábavy naservíruje na polních nebo lesních cestách. Na WRku si v klidu dojedete do práce nebo na kafe a na druhou stranu nastrojeni v plné motokrosové výstroji nakypříte půdu lesních cest za městem. Ať už budete vodit WR250R kdekoli, vždycky budete mít postaráno o skvělou enduro zábavu.

Spotřeba při takovém použití bude kolísat někde kolem 4 – 4,7 litry na sto kilometrů, záleží jen na vás, jak moc budete tahat za plyn vysokootáčkového čtyřtaktního jednoválu. Ten dravý výraz, který strčí kdejaké ostré enduro do kapsy, se designérům moc povedl. Stejně jako u silniční YZF125R je i WR250R mašinou, která se nesnaží jako našláplejší stroje pouze tvářit, ale je jim rovnocenná se vším všudy. Po několika dnech jsem pochopil, proč Yamaha WR250R má ve sloganu „protože rok má jen 52 víkendů“. Pokud do ní půjdete, také scénář vašich víkendů dost zásadně změní.