Jawa 350/634 (1978)

Moje první velká mašina, motorku jsem měl půjčenou pouze na jednu sezonu, ale nejspíše na ni nikdy nezapomenu.

Výška jezdce: 192 cm

První dojmy - ,,Ty krávo, TY krávo, to jede jako blázen" Promiňte, ale jinak to zachytit nelze.

Motorku bych doporučil pro - Komukoliv, kdo má cit pro staré stroje a má k jawě sympatie.

Doplňky na motorce - Originální padáky

Recenze

Úvod

Po získání řidičáku na A2 jsem dlouho neměl na čem jezdit. Zkrátka nebyly finance. Táta ale jednoho dne přišel a řekl, že mi domluvil u známého motorku na půjčení.

Prvotní setkání

Vlastník, od něhož jsem měl konopnici půjčenou měl menší sbírku veteránů. Mezi řadou Čezet a Jaw stála vyvolená 634. Majitel má na ježdění Harley a jawu používal jen na občasné, spíše pracovní projížďky. (jestli jste viděli fotky z recenze na simsona, tak na jedné z fotek je jawa vidět).

První předání motorky proběhlo na dvorku před stodolou. Pan Černý vytlačil motorku ze stodoly a nechal mě, abych ji nastartoval. Když motor naskočil, ozval se zvuk, který jsem nečekal. Nikdy dříve jsem konopnici na vlastní uši neslyšel. To drnkavé bručení pomaloběžného dvoutaktu bylo pro mě symfonií. Motorka se zahalila do bílého oblaka dýmu, neboť v nádrži byl benzín možná i přes rok starý. Do benzínu jsem nalil pro jistotu pořádnou dávku oleje a nasedl.

První jízda byla na benzínku pro natankování nového benzínu a doplnění nádrže. K panu Černému mě přivezl táta na vlastní motorce a tak jsme i společně odjeli. Po natankování jsme se vydali směr Plzeň a někde u Lužan jsme odbočili na silnice nižší třídy a toulkami dorazili domů.

Obecně jsem si na motorku dával pozor. Motorka mi přišla poprvé docela těžká, minimálně co se manipulace v nízké rychlosti týče. Zároveň jsem si dával pozor na brzdy. Ze simsonu jsem byl sice zvyklý na nástup účinku bubnových brzd, akorát simson měl o pár těch kil méně... možná víc než jen pár. Před tátou jsem se ani nepokoušel zkusit, jak motorka jede na víc, než jen půlku plynu. Přesto jsem byl ohromen reakcí na plyn a celkovou pružností motoru.


Počáteční provoz

Na jawu jsem si velmi rychle zvykl. Váha se časem ztratila a naopak jsem si začal užívat jakousi auru letící cihly (vzhledem k barvě motocyklu). Motor jsem si samozřejmě i zkusil vytočit. Mé pocity jsem snad hezky zachytil v sekci první dojmy, leč se opět omlouvám za vulgarismy. Jinak to ale vyjádřit opravdu nelze.

Motor je dvouválcová dvoutaktní třistapadesátka. Nástup výkonu je do určitých otáček příjemný, nikterak hrubý. Takové svezení na pohodičku. Od vyšších otáček se ale projeví rodokmen dvoutaktu a motorka začne zrychlovat jak kdyby měla přeplňování. Vůbec jsem nečekal takový nástup. Motor začne řvát a motorka pocitově začne tahat, ha, kdyby jen pocitově.

Mašina jako taková - Jízdní dojmy

Tahle recenze rozhodně není objektivní, motor nikdy nebyl půlený, natož generálkovaný. Mé pocity a poznatky budou tedy značně zkreslené.

Motor je jak jsem zmínil dvouválec. Bohužel absence otáčkoměru mi nedává možnost popsat jak se motorka chová ve specifických otáčkách.

Údajný výkon má být necelých 17 Kw při 5250 otáčkách (tvrdí Google). Má jawa, jak jsem s časem zjistil, jich měla určitě méně. Zátah byl slušný na skoro všechny kvalty, vyjma čtvrtého. Motorka nebyla schopna zrychlovat. Defacto rychlost, kterou člověk vyvinul na trojku zůstala zachována s tím, že na čtyřku pouze spadly otáčky. Pouze za velmi dobrých podmínek, jako je: bezvětří, rovina a nejlépe mírné klesání, bylo možné dosáhnout na čtvrtý převodový stupeň cestovní rychlosti kolem stovky.

Maximální rychlost byla 115 km/h. Při této rychlosti už byly ale vibrace tak velké, že udržet nohy na stupačkách byl nadlidský úkon. Jízda ve dvou ale nebyla až tak špatná, ba naopak. Cestovní rychlost byla bez problémů mezi 80 a 90 Km/h...teda krom kopců. Ale ta spotřeba...10 LITRŮ NA STO, to je brutální.

Co se poloautomatu týče, tak fungoval v rámci možností dobře. Za jízdy jsem si ho občas vyzkoušel a motorka na něj reagovala celkem dobře. Nejčastěji jsem ho využíval právě při řazení z trojky na čtyřku pro zachování setrvačnosti motorky. To ale neplatilo při popojíždění v kolonách. Řadička se často zasekávala v mezipoloze prvního a druhého stupně a nebylo tedy možné vyřadit do neutrálu. Motorka tedy měla tendence stále popojíždět směrem dopředu.

Jízdní pozice je dle mého vcelku komfortní. Mírné předklonění, které dodává až skoro sportovní pocit a nohy tak akorát pokrčené. Jo, tohle se povedlo. Jízda ve dvou je taktéž decentní, slečna za mnou sice nevidí, ale právě díky mému předklonu má baťůžek dostatek místa. Super doplněk jsou taktéž padáky, s trochou obratnosti si na ně člověk položí nohy při fakt dlouhých cestách a rázem je jako na mráčku. Zároveň motorce dodávají příjemný rozměr do šířky, za jízdy ale nikterak nepřekáží.

Jízdní vlastnosti jsou už ale trochu sporné. Když jsem si přebíral motorku, bylo mi řečeno, že rám se na těchto motorkách dosti kroutil. Já osobně jsem nic nevypozoroval. Naopak jsem měl problém s vedením stroje. Nevím, zda-li to bylo způsobeno velikostí kol či celkovou koncepcí motorky, či dokonce pneumatikami, ale při průjezdu zatáčkou měla motorka dvoje tendence. Ta první je přemlouvání. Motorku jsem musel dosti na sílu klopit do zatáčky. Přišla mi tuhá a neforemná. Po této fázi přichází druhá fáze. Zavírání řídítek. V určitém náklonu začala motorka naopak padat, úplně jak kdyby se jí zavírali řídítka. Musel jsem opět na sílu držet řídítka, tedy tlačit rukou na straně průjezdu zatáčky do řídítek.

Toť jediná výtka. 18-ti palcová kola jsou tak akorát. Motorka je s nimi pohodový cestovní parníček. Podvozek nerovnosti žehlí moc pěkně a sedlo je přímo famózní.

Za celou dobu vlastnictví jsem měl jen minimum problémů. Nejčastější problém bylo zvlhnutí svíček a následně spojené roztlačení. Člověk musel nakopnout stroj na první pokus, jinak to prostě nešlo.

Jediná skutečná oprava byla výměna zapalovací cívky. Jsem si doma byl něco vyzvednout, a při startování motorky se motor rozeběhl pouze na jeden válec. Naštěstí jsem měl po ruce spoustu krabic s náhradními díly, takže najít pěknou 6V cívku nebyl problém.


Ohlédnutí za motorkou

Vlastnit jawu byl můj sen. Vždy jsem prahnul po nějaké dvě-a-půli nebo třistapajdě. Specificky po kývačkách. Všechny modernější modely se mi nelíbily a považoval jsem je jen za technicky zaostalé a vzhledově nehezké stroje. Konopnice byla dokonce model, kterým jsem nejvíce pohrdal. Hranatá nádrž, přední světlomet bez kapličky, hranaté kartéry motoru a menší blatníky. To vše na mě působilo nevkusně. Ach jak jsem se jen nechal pomýlit vzhledem.

Netvrdím, že by se jednalo o motorku, která by byť v jediném ohledu byla lepší než dobová konkurence, ale motorka jako taková mi otevřela oči, že dokud si člověk něco nezkusí, nemá právo to hanit. Pravda, ten kdo hledá stroj, který bude ve všech ohledech dokonalejší se stejně na jawu nepodívá, ale někdo, kdo hledá charakter a tak trochu i výzvu by jawu zvážit mohl.

Vzhledem ke spotřebě jsem konopnici používal spíše na výlety. Většina jízd byla se spolujezdcem a nemohu říct, že bychom strádali. Zajistila nám do určité míry komfort a nevšední zážitek v podobě jízdy na ,,cestovním dvoutaktu“. Jednou jsem ji také zkusil vzít na polní cesty a byl jsem opět překvapen, jak se motorka nechala vést. Podvozek si hravě poradil s většinou nerovností a velká kola kličkovala mezi výmoly s takovou lehkostí, až jsem žasnul nadšením.

Nikdy ale nezapomenu na jízdu, při které jsem do poslední chvíle nevěděl zda dojedu. Při pohledu do poloprázdné nádrže jsem si řekl, že pojedu jen kousek a pak natankuju. Vyjížděl jsem z Železné Rudy směrem na Srní. Bylo mírně chladno, neboť den předtím pršelo, ale jinak byl krásný slunečný den. Bezhlavě jsem jel kam mě cesty vzali a úplně zapomněl, že v nádrži není moc paliva. Dodnes netuším, kudy jsem jel, ale povím vám, byla to nádhera. Cesty mezi luky pozvolna přecházeli na úzké a utáhlé zatáčky mezi lesy. Úplná euforie. Ta váha, zvuk a čistá hrubost motorky byla v tak dokonalém souznění s vozovkou, že jsem se snad celou cestu neustále pousmíval. Nekonečné tahání za heft mě nepřestávalo bavit. To neustálé roztáčení motoru a s tím spojený řev motoru mi dával pocit závodníka v MotoGP. Motorka ale stále klesala po serpentýnách do údolí mezi smrky. Na dně údolí se nacházela osamocená chalupa, jež byla kolem dokola obehnána uzoučkou silnicí, která byla uprostřed rozdělena kamenným mostíkem. Úplně jak z jiného světa. Chvíli na to mi spadly oči na displej mobilu a přišlo nemilé překvapení.

Motorka se skoro prázdnou nádrží, vybitý mobil a já neznámo kde. To je kombinace, kterou asi nechce zažít nikdo. Právě ale díky tomu se ta cesta stala ještě lepší. Mobil jsem používal jen na orientaci po mapě bez použití navigace, abych ušetřil baterii. Motorku jsem hnal na limit v každé zatáčce, abych neztrácel rychlost. Bylo až neuvěřitelné jak se i za těchto podmínek dá motorka ovládat.

Naštěstí jsem cestou narazil na ukazatel, kterého jsem se mohl držet až do konce, neboť mě navedl na směr do Železné rudy. Závěr cesty vedl přes Hartmanice, které jsem jenom projel a rychle pokračoval dále.

Povím vám, přijel jsem vymrzlý, s kompletně prázdnou nádrží a vybitým mobilem, ale lepší jízdu jsem dosud nezažil.


Zakončení sezony

No… nemám slov, při psaní těchto řádků si přijdu až moc sentimentální. Konopnici jsem považoval za zoufalé vyplnění trhu rádoby novým modelem, aby někdo nemohl namítnout, že v jawě usnuli na vavřínech. Něco na tom stále bude, ale nyní už rozumím zaměření, s jakým přišla konopnice na svět. Nikdy neměla být v něčem dokonalá, ne-li nejlepší, ale skoro ve všem byla minimálně dostatečná. Je to motorka, která vyžaduje plnou pozornost jezdce. Dokáže odpustit menší chyby, ale vždy je nutno předvídat situace, jež mohou nastat. Pro mě je to ztělesnění čirého motorkaření. Pevně daný charakter motorky, kterou musí člověk řídit. Nikdy nic neudělá za něj. Jednou možná názor změním, ale prozatím to tak vnímám.

Vrácení motorky bylo nezvykle tiché. Dotankoval jsem plnou nádrž a odjel motorku vrátit majiteli. Pan Černý nebyl bohužel doma, ale bylo mi řečeno, ať motorku nechám na dvorku. Je mi líto, že jsem nemohl předat mé pocity osobně. Vyjádřit vděčnost a motorku i pochválit. Kdyby ji pan Černý někdy prodával, rozhodně bych zvážil pořízení, ale při mém nenápadném naznačení za kolik by si tak představoval cenu, jsem dostal jednoznačnou odpověď, že motorku už má dlouho a že ji nemá v plánu prodávat. A myslím že je to dobře. Konopnice už má svého věrného majitele velmi dlouho a tak si mohu jen domýšlet, jaké příběhy spolu asi tak zažili. Ale kdo ví, třeba se s konopnicí někdy v budoucnosti opět setkáme a já budu mít možnost si ji zkusit v takovém stavu, v jakém byla kdysi vyrobena.