Do Gruzie na malorážkách aneb endemiti absolvují vyšší školu motorismu

Převážnou část času jsme měli teplotu 36°C i dnes. Už to dává zabrat opakovaně taková teplota s jízdní dobou trvání.

Kdesi na dálnici nám Ajťák začíná v zrcátkách mizet. Jedu jako dvojka, tak se snažím zpomalovat a brzdit Dřevorubce, aby si všimnul, že se něco děje. Neni vhodný hned kvůli tomu stavět, takže stavíme o něco dál, kde nám přijde, že už můžeme, což bylo na sjezdu na benzinku. Čekáme, čekáme, a Ajťák pořád nikde. Honí se nám hlavou, co se asi děje. Náš binární (ve smyslu nul a jedniček) perfekcionista měl totiž opakovaně problémy se startováním, uchcávánim motoru apod. Dřevorubec čekal přímo na sjezdu na benzinku. Nějakej kamioňák zatroubil a Dřevorubcovi ukázal gesto, který běžně chápeme jako „kaput“ (podříznuto). Dřevorubec si nechtěl připustit, že se jedná o Ajťáka, doufal, že kamioňák má na mysli funkčnost motorky. Ajťák po chvíli naštěstí přijel. Musel ještě na dálničnim tělese vyřešit nešťastný rozložení hmotností věcí v PAVovi, protože PAV, resp. fyzika, měly dost efektivní snahy řídit místo něj.

Dřevorubcovi nějak divně prokluzuje spojka. Bude třeba jí vyladit. Před cestou tam dal nějakej super olej od kámoša (kamarád mu ho dal přímo na cestu). On ten olej asi je dobrej, ale na starou Jawasaki asi až škodně moc dobrej. Později přidal vymezovací plech a spojka byla jedna báseň.

Dálnice se tu platěj. Vždycky při nájezdu dostaneme tiket a pak zase u nějaký jiný brány platíme. U jedný brány jsem tiket nedostal, závora po klukách stále zvednutá a nic se nedělo (nebyl tam člověk, ale automat), tak jsem jel. U nějaký z dalších budek, kde kluci platili, jsem to strejcovi v budce sdělil a ten mě nechal jet. Dřevorubcovi se stalo pozdějc něco podobnýho, ale ten teda lístek opravdu ztratil a vykostili ho za 1400 RSD.

Při průjezdu více motorek, to totiž chce bránám pro lístek jet pomalu a ve většim rozestupu, aby to ty brány pobraly a daly každýmu lístek.

Při jedný z našich pauz na benzínce Dřevorubec nachází na zemi lístek z použití dálnice. A hle, je to Ajťákův, takže mu ušetřil 1400 RSD.

V přípravě na náš trip jsem měl (zdrojema byly cestopisy a info MZV) napsáno, že Srbové chtěj doložit, kde budeme přebejvat. My jsme teda jen projízděli, na což se konkrétně ani nikdo neptal a jednu noc jsme stejně museli v Srbsku přespat, ale každopádně nic takoýho po nás nikdo nechtěl.

Ve zdejších kopcích přicházej první problémy s tim, držet se za jízdy pohromadě. Jako problém označujeme aerodynamickej odpor Dřevorubcovýho apokalyptic bajku.

Ajťák zkusil namazat svůj na trip novej řetěz a už s nim pak neměl obtíže. Buď se po novotě konečně správně natáhnul, nebo šlo i to, že se vytahoval víc kvůli většímu namáhání, jak nebyl (majitel) mazanej.

Překračujeme hranici do Bulharska. Hranici překračoval taky nějakej bulharskej týpek s KTM. Hrozně se tlemil a kroutil hlavou (jakože „nene“, ale po našem, lehce vyoseně). Po zdopovězení jeho otázky na to, kam jedeme, jeho smích a zátěž krční páteře přidaly na intenzitě.

V Bulharsku, ne zase tak daleko za hranicema, se Ajťákovi přidřela jeho dvouválcová střela. Stih ale zareagovat včas a obešlo se to bez zjevnejch následků pro další části tripu. Učinil však opatření ve formě zvýšení bohatosti směsi za účelem většího mazání motoru.

S místem na spaní to nebylo podle představ. Mapovej podklad zrovna neodpovídal podkladu přírodnímu, takže jsme si museli vzájemně pomoct otočit motorky do opačnýho směru a udělat si spaní v takovym leso-roští asi 75 km od tureckejch hranic.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE