Do Gruzie na malorážkách aneb endemiti absolvují vyšší školu motorismu

Ranní teplota pouhý 3°C. Jedeme na přechod se Slovenskem Berezný. Kus pod Užhorodem. Prej tady nebudou takový fronty jako na Užhorodu. Fronta malá, všechno rychlý. Až na ukrajinskýho celníka. Výstupní kontrola – ťuknul nám na kufry a že je máme otevřít. Tak jsme je otevřeli. Ani se tam pořádně nepodíval. U mě pak ještě na tašku na sedačce, prej otevřít. No její sundavání a nandavání mi stačilo 2x za den – ráno a večer. Měl jsem jí chycenou jen tak tak dlouhym gumicukovym pavoukem. Prohlásil jsem „Tak to si počkáš.“ a šel jsem si vlažnym krokem sundat a odložit bundu s helmou. Pak jsem splnil pokyn. Trošku to prolez, pak chtěl ještě pod sedačku. Tam to přehrabal ty věci víc, ale stejně ne pořádně. To byla buď šikana a nebo pomsta za mou hlášku „Tak to si počkáš.“. V době mojí kontroly tam přijela ukrajinská dodávka a velmi podivně si její řidič plácnul na pozdrav s celníkem. Na slovenský čáře věděli, jak mi to ukrajinskej celník prolez, navíc jsme bratia, že jo, tak tam to proběhlo už celkem vlažně. A od slovenský orgánky jsem se dozvěděl, že jsem mladej.

No a za čárou jsme se už s Dřevorubcem rozdělili. Já chtěl valit po nejrychlejší trase a on se chtěl ještě pokochat. Oba jsme i přes tu vzdálenost týhož dne zdárně dorazili do svejch domovů. Dřevorubec to měl blíž, tak si moh dovolit se trochu pokochat. Každopádně oba jsme měli cestou takový dopravní komplikace se zácpama, že jsme mohli bejt rádi, že jedeme na motorkách.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE