Triumph Bonneville T100 (2021)

To není motorka, to je učebnice motocyklového umění

Více fotografii

Motorka koupena od Od penzisty z DDR - Jen málokdy se člověk setká s tak pečlivým a seriózním člověkem, každým coulem Gentlemanem.

Výška jezdce: 182 cm

Vybíráno z těchto modelů (a proč jsem nekoupil):
Moto Guzzi V7 Classic: Zkrátka Italka
Royal Enfield Interceptor: Zkrátka Indka
Moto Guzzi V7 Stone: Zkrátka Italka

První dojmy - Každý okamžik za řídítky tohoto stroje je zážitek.

Motorku bych doporučil pro - Pro každého kdo má rád motorky, bez ohledu na věk, pohlaví a vyznání. Hlavně pak pro nás, vyzrálé jezdce v pokročilém věku.

Doplňky na motorce - Motorku jsem koupil, ač z druhé ruky, ve stavu nového stroje bez jediného příslušenství. Zkrátka tak, jak byla vyrobena. K dnešnímu dni dostala:
Centrální stojan - originál Triumph
Čelní štítek - od British Legends
Podpěry bočních brašen - rovněž od British Legends
Boční brašny (kombinace kůže a voskované plátno) - originál Triumph

Recenze

Každému se to dřív nebo později stane že dospěje nejenom do důchodového věku, ale věku, kdy je v tom důchodu již pár let jako doma. No a když přijde tahle chvíle a člověku se nechce složit jen tak ruce do klína a sypat v parku ptáčkům drobky, zdraví mu relativně ještě slouží a vůně benzinu a "větru ve vlasech" je stále, tak jako mnoho let před tím, jeho drogou, stane se to, že zatouží po motocyklu, který by nějakým způsobem korespondoval s jeho věkem. Takový motocykl nemůže být jiný, než z kategorie tzv. Clasic. Klasická motorka, tak jak ji pamatuje ze svého dětství.
Takových motorek není na trhu mnoho, a pokud jsem vybíral z objemů tzv. střední třídy, omezil se výběr na značku Moto Guzzi se svojí V7, Royal Enfield s Interceptorem a Triumph s modely Bonneville.

Nechtěl jsem tentokrát šlápnout vedle a tak jsem vybíral pečlivě. Myslím, že nejsem sám, kdo stál, stojí nebo bude stát u podobné volby a mít stejné dilema jak já. Proto se pokusím podělit se se svými postřehy a zkušenostmi, neboť jsem měl tu možnost se všemi výše uvedenými stroji jezdit, a to tak, že v podstatě bezprostředně po sobě. Tak tedy:

Royal Enfield Interceptor: k jeho jízdnímu projevu nemohu říct nic, co by bylo negativní. Pokud člověk nemá přehnané očekávání a ví co může od takové motorky čekat, pak bude v podstatě spokojen. Motorka funguje jak má, svezení docela hezké, pružný motor s hezkým zvukem. Jenže... Motorce schází něco jako "duše". Sem tam jsou nějaké detaily tak trochu "odfláknuté" a celá motorka působí dojmem jakéhosi ocelovo hliníkového ingotu, a to i přes její minimalistickou konstrukci. Vím, že každý to má nastavené trochu jinak, ale já to tak prostě cítil. Když jsem z ní sesednul, opouštěl jsem ji prostě s klidem, bez emoce. Láska se prostě nedostavila.

Moto Guzzi V7: Zkusil jsem hned po sobě obě provedení. Jak verzi Speciál, navoněnou Italskou krasavici plnou chromu, v letošním bílém perleťovém lakování, hrdě vystrkující své dva válce na odiv tak jako ohnivá Sicilanka vystrkuje na odiv své vnady krev a mléko, slibujíce ohnivé zážitky. Radost pohledět. Sednout si na zahrádku v kavárně, zaparkovat opodál a jen a jen se dívat. Ale když člověk by se na ni chtěl také svézt, že. A tady jsem cítil trochu problém. Nebudu popisovat to, co Guzzisti nazývají shovívavě "charizma". O tom byly už popsány stohy. Já jsem prostě s tou motorkou tak trochu zápasil. Stále jsem musel dávat bacha, abych měl ty správné otáčky, do zatáček to platilo dvakrát, s vibracemi které mi byly v prvních chvílích jízdy příjemné mne po hodince jízdy už tak trochu brnělo skoro všechno. Po přesednutí na verzi V7 Stone jsem si jen potvrdil řádky testovacích jezdců různých motocyklových periodik. Ano, ač stejná motorka jen zdánlivě v jiném hávu, chová se podstatně jinak. Pocit z jízdy je lehčí, zdá se obratnější, do zatáček jde ochotněji než její sestra Speciál. Není tak na první pohled hezká a načinčaná chromem. Ale co je to za retro s digitálním budíkem a led osvětlením? Motorka má mnoho prvků, které ji řadí spíš do kategorie Neo Clasic. Navíc, nebyl jsem si zcela jist, zda bych dokázal ocenit její vitalitu a jisté DNA pradávných závodních speciálů značky Moto Guzzi. To vše bych ji ale odpustil, kdybych se na konec toho testovacího dne nesvezl s Triumphem.

Triumph Bonneville T100 - Klasická motorka každým coulem. Od "A" až po "Z". Budu se jen opakovat když napíšu, že každý to máme trochu jinak. Někdo je na blondýnky, jiný na brunety, někdo rád holky, jiný vdolky. Já to měl prostě asi takhle. Při pohledu na Bonnieho jsem cítil, že stojím před pravým Britským Gentlemanem. Pokud ne ve smokingu tak určitě v obleku s motýlkem, na hlavě s károvanou kšiltovkou, na nohou do lesku vyblýskané lakovky. Do posledního detailu elegantní, nic odfláknutého, ze všeho cítit prvky které bys hledal v drahých Londýnských obchodech kdesi na Downing Street. Žádný Supermarket, žádná konfekce. A stejně tak se chová i za jízdy. Předvídatelně, nezáludně, ale se silou který ji dává její veliký krouťák, se silou, kterou když ji potřebuješ, tak ji zkrátka máš. K tomu krásný dunivý zvuk dvou doutníkových koncovek, takových jaké pamatuji na starých Jawách, Zetkách, a jim podobných. Nenabízí tolik emocí a žhavých zážitků jako ohnivá Italka, ale klid, serióznost, rozvážnost jakou může nabídnout Britský Gentleman. A to bylo vzhledem k mému věku to, co jsem si od své jednostopé lásky sliboval a co jsem hledal. A bylo rozhodnuto. Zbývala jen poslední maličkost, a to najít na trhu vhodný kousek, který by splňoval celou řadu mých interních kritérií. (do nového stroje se mi díky věku už nechtělo) Našel jsem ho kousek za Drážďanami, v bývalém DDR. A bylo vymalováno ...